3. Základní potřeby člověka¶

V přírodě můžeme pozorovat, že k tomu, aby něco fungovalo, jsou zapotřebí nejméně dva prvky. Má-li semeno vyklíčit, potřebuje nejprve energetický impuls, který uvede do pohybu proces klíčení. Získá ho z reakce bílkovin, pokud je přítomna správná teplota, dostatek vlhkosti a kyslíku a světelné podmínky splňují jeho specifické požadavky (klíčení na světle/ve tmě). Pokud jsou tyto podmínky splněny, vytvoří se enzymy, které aktivují uložené živiny a zahájí energetický metabolismus a proces růstu.

Podobný proces probíhá v lidské buňce, která je malou chemickou továrnou. Buňka funguje jako potrubí - stejně jako všechny věci v přírodě. Je tu proto, aby vyrobila nějaký produkt. Sama o sobě samozřejmě nic vyprodukovat nemůže. Potřebuje vhodné prostředí, tzn. tlak kolem 1 baru a teplotu asi 37° Celsia. Pokud je tlak příliš vysoký, buňka se poškodí, a teplota smí také kolísat jen mírně. K výrobě produktu potřebuje buňka suroviny, tj. chemické látky, a potřebné informace uvnitř buňky. Stačí však k získání produktu pouze suroviny, tedy dýchání, pití a jídlo? Ne, k jejich přeměně je zapotřebí také energie v podobě elektrického proudu.

Lidské tělo jako celek potřebuje ke svému fungování také elektrický proud. Velký význam mají proto mozkové vlny. Kromě toho současně potřebuje k udržení své funkce energii v podobě chemie.

Odkud se tedy v člověku bere proud? Konvenční medicína v tomto bodě popisuje jakési perpetuum mobile. Podle ní si potřebnou elektřinu vyrábí mozková kůra prakticky sama. Může však perpetuum mobile vůbec existovat? Mohl by být lidský mozek něčím takovým? Může tedy mozek také vytvářet své vlastní myšlenky?

Když jsem porovnával tělesné anamnézy svých pacientů s jejich životními příběhy, bylo zřejmé, že myšlenky jsou v životě člověka rozhodující. Díky tomu jsem si také uvědomil, kolem čeho se neustále točí myšlenky lidí a jaký druh informací převádějí. Podívejme se na několik příkladů, abychom si to objasnili.

Případ 2

Jedna pacientka ve věku kolem 70 let měla inzulinovou pumpu se senzorem, který jí každých 20 minut měřil hladinu cukru v krvi. Když jsem se jí zeptal, zda si 2 všimne rozdílu v hladině cukru na základě událostí během dne, odpověděla: "Kdykoli se dozvím, že mě přijedou navštívit vnoučata, mám velkou radost a hladina cukru mi okamžitě začne klesat, dokud se nedostane do normálního rozmezí."

Jakou potřebu naplňují vnoučata této pacientky? Její potřebu jídla? Jistě tady jde o duchovní potřebu, o lásku, a ne o fyzické potřeby. Důležité je pouze pochopit, jak tato informace, která byla pro pacientku zjevně pozitivní, vedla ke snížení hladiny cukru.

Případ 3

Jiná, mladší pacientka s diabetem, která byla rovněž vybavena inzulinovou pumpou se senzorem, měla podobnou zkušenost, jen negativní. Během stresové situace u soudu se jí zvýšila hladina cukru, kterou přístroj signalizoval. Po podání několika jednotek inzulínu hladina cukru nadále stoupala. Ani opakované podání inzulínu nepřineslo požadované snížení hladiny cukru v krvi. Teprve když soudní jednání skončilo, hladina cukru této pacientky klesla - tehdy výrazně pod normální rozmezí v důsledku opakovaných inzulinových injekcí.

Kdyby byl člověk pouze hmotou, kdyby tedy jeho myšlenky neměly pro správné fungování těla žádný význam, pak by k takovým situacím nedocházelo.¹ V těle se ale jasně ukazuje, co si člověk myslí.

Případ 4

Na začátku mé praxe za mnou přišel muž kolem padesátky. Byl opravdu rozzlobený a ukázal mi sáček s léky. "Pane doktore, už čtyři měsíce mám závratě a dostal jsem všechny tyto léky, které nepomáhají. Proč se mi točí hlava?" Jeho závratě byly velmi zajímavé: ten muž celý den bez jakýchkoli problémů fyzicky tvrdě pracoval s motorovou pilou. Závratě se ale dostavily pokaždé, když přišel domů a posadil se.

Čtyři týdny před začátkem závratí mu soused prozradil tajné plány jeho tchyně. Týkalo se to jejího domu, který pacient nechal velkoryse zrekonstruovat, protože ho jeho žena měla jednoho dne zdědit. Ale v případě, že by tchán zemřel dřív, dům by dostal tchynin syn z prvního manželství. Tato nespravedlnost pacienta velmi rozrušila. Tento konflikt nebyl vyřešen a projevilo se to fyzickou reakcí - každý den, když přišel domů. U muže se vyvinula nemoc bez fyzické poruchy. Na radu lékaře se snažil příznaky odstranit pomocí léků, tedy chemickými látkami. Protože však příčina spočívala jinde, nemohly léky poskytnout trvalé uzdravení

Podívejme se nyní blíže na základní lidské potřeby. Co je potřeba, aby člověk správně fungoval, tedy aby byl zdravý?

Je snadné pochopit, že život závisí na uspokojování základních potřeb. "Zákon života" řídí to, co jako lidé potřebujeme. Pokud jsou všechny relevantní potřeby naplněny v optimálním rozmezí, pohybuje se náš stav mezi mezní čárou "příliš málo" a mezní čárou "příliš mnoho". Pak vše funguje normálně a jsme zcela zdraví. V tomto stavu tedy nemůže vzniknout žádná nemoc.

Kdykoli se objeví nemoc nebo porucha funkce, nacházíme se ve stavu nenaplněných nebo příliš naplněných potřeb - a tím mimo optimální rozmezí. Když se tedy objeví nějaký příznak, vyvstává otázka, co pacientovi "chybí" nebo co je pro něj "příliš". Na fyzické úrovni je zřejmé, že něčeho může být příliš mnoho nebo příliš málo, například tepla nebo tekutin.

Příroda je nastavena tak, že kromě optimálního rozmezí vždy existuje i toleranční rozmezí, ve kterém je člověk "pouze" nemocný. Jen v případě, že je tato dodatečná tolerance snížena nebo překročena, vede vzniklá porucha k nevratnému funkčnímu selhání, a tím ke smrti člověka. V případě nenaplnění, nedostatečného naplnění nebo nadměrného naplnění základních potřeb nastává pokaždé v extrémním případě stejný důsledek: člověk zemře.

Proto je rozhodující včas vědět, co tělu chybí nebo čeho má příliš mnoho. Pokud jde o tělesné potřeby, všichni jsme se naučili, co dělat, když k nám tělo "promlouvá" formou tělesných potíží. Víme, že potřebujeme kyslík, vodu, jídlo a teplo. Jakmile se dostaneme na hranici optimálního rozmezí, naše tělo reaguje. Nejsnadněji se to dá pozorovat na teple: Mrzneme, když není dost teplo, nebo se potíme, když je příliš teplo. Také když máme hlad, žízeň a únavu, poznáme to: "Aha, tělo potřebuje to a to." Tělo samo o sobě nemůže lhát, jeho signály jsou správné, vysvětluje svůj aktuální stav jednoduchým způsobem. Aniž bychom se museli dívat do knihy, velmi dobře víme, že bychom měli jíst, pít nebo spát.

Existují nemoci jako je tinnitus (šelest v uších - pozn. překl.) nebo zalehlé uši. Existují pacienti se závratěmi nebo rakovinou a mnoha dalšími nemocemi. Co jim chybí? Jídlo a pití? Nacházíme se s takovými nemocemi mimo optimální rozmezí podle zákona života, a pokud ano, o jakou potřebu jde?

Zpočátku to pro mě byla úplná novinka, zda a jak vedou nenaplněné duchovní potřeby k tělesným poruchám. Proto mi chvíli trvalo, než jsem si poprvé uvědomil a následně se přesvědčil, že myšlení je "podstatou" lidského života. Člověk potřebuje spravedlnost, svobodu, bezpečí a mnoho dalšího, aby jeho tělo dobře fungovalo. Zpočátku to pro mě nebylo tak snadné pochopit, protože jsem se o tom na lékařské fakultě nic nedozvěděl.

Věci, o kterých uvažujete ve své mysli, jsou, chcete-li, pouhou fantazií. Proč jsou tedy tak zásadní a mohou nám způsobit nemoci? V devatenácti letech jsem utekl z tehdy ještě komunistického Rumunska do Německa. Proč jsem riskoval, že mě zatknou? Utíkal jsem snad kvůli jídlu a pití? V Rumunsku bylo jídla dost, i když nebylo tak pestré jako na Západě a někdy s ním byly starosti. Rozhodujícím faktorem ale nebyly materiální věci. Utekl jsem, protože mi záleželo na svobodě, byla to moje velká duchovní potřeba. V Německu jsem se pak dostal do Freiburgu, což je podle mě hezké jméno pro město (česky: svobodný hrad - pozn. překl.).

Duchovní potřeby, jako je svoboda a spravedlnost, nelze naplnit nadměrně, což je důležitý rozdíl oproti fyzické úrovni. Duchovní potřeby jsou buď pokryty na 100 %, nebo jsou naplněny jen nedostatečně, případně vůbec ne. Proto pro ně neexistuje horní mez tolerance. Neexistuje tedy nic takového jako "příliš mnoho" spravedlnosti, svobody nebo bezpečí.

K jakým fyzickým reakcím vedou nenaplněné duševní potřeby? Jinými slovy, co mohou naše myšlenky způsobit v těle? Po několika desítkách tisíc konzultací dokážu v tělesných příznacích a nemocech rozpoznat duchovní potřebu člověka, která se projevuje v těle.

Položil jsem si otázku, jak může nefyzický prvek vyvolat fyzickou reakci. Co je to láska, spravedlnost, svoboda, bezpečí? Jsou to chemické látky? Kdyby byly, pak bychom je mohli chemicky formulovat a reprodukovat. Kdyby pak někdo přišel a stěžoval si, že zažil nespravedlnost nebo nevlídnost, mohli bychom mu dát dávku spravedlnosti, lásky nebo svobody a vše by bylo zase v pořádku. Nic takového však neexistuje. "Lásku" nemůžeme předepisovat a podávat. Láska je duchovní prvek, a tím současně i duchovní informace, která nemá žádný chemický vzorec. Zpracovat ji lze pouze v myšlenkách. A nelze popřít, že je absolutní lidskou potřebou. Obvykle si však neuvědomujeme, že láska způsobuje onemocnění těla, pokud není přítomna. Tak jako kyslík, voda a potrava musí být dodávány ve stanoveném množství, musí být láska jako potřeba uspokojena na 100 %.

Proto jsou myšlenky klíčové, pokud chceme přijít na kloub příčině nemoci. K tomu potřebujeme vědět, co to vlastně myšlenky jsou. Je nám jasné, že přenášejí informace. Ale odkud se myšlenky berou, byla moje další otázka.

Otázkou, zda hmota může myslet, se budeme zabývat později. ↩