18. Osvobození člověka od vrozené nouze

Ze způsobu, jakým je člověk stvořen, je zřejmé, jak může dojít pouze k osobnímu osvobození. Vzhledem k tomu, že duch může ovládat pouze sám sebe zevnitř, může pouze každý jednotlivec sám použít Nový život stvořený Bohem. Je k dispozici jako lék nebo léčebný prostředek, ale přijmout jej může pouze jednotlivec. Pokud jej však člověk nepřijme skrze víru a neučiní jej svým životem, pak bylo stvoření Nového života Bohem pro něj osobně zbytečné.

Osvobození a vykoupení z vrozeného omylu je možné pouze ve spolupráci s Bohem. Bůh stvořil prostředek, jeho použití závisí na jednotlivci. Proto je člověk sám zodpovědný za to, zda bude osvobozen. Nikdo nemůže na jeho místě v něm nic učinit, jen člověk sám. K tomu je však zapotřebí určitá schopnost sebepoznání, povědomí o přírodních zákonech a poznání duchovní závislosti na Bohu.

Rád bych vysvětlil proces přijetí Nového života skrze víru na základě své osobní zkušenosti.

Již od raného dětství jsem měl představu, že mít šťastnou rodinu bude naplněním mého života. Tak se stalo, že jsem se v mladém věku oženil, aby se mi tento sen rychle vyplnil. Věci se však vyvinuly jinak, než jsem očekával.

Mou první duchovní potřebou je harmonie. Proto jsem měl od své ženy velké očekávání, že právě tuto moji touhu naplní. V zásadě jsem od ní očekával naplnění tří potřeb:

1. Chtěl jsem, aby mi rozuměla. Aby rozuměla mým nejniternějším pocitům a reagovala na ně.

2. Chtěl jsem, aby mě vyslechla, když jí mám co říct. Ona už však věděla všechno lépe a já jsem se nedostal ke slovu.

3. Toto bylo mimořádné přání, totiž aby se ráno po probuzení usmívala. Jako člověk, který potřebuje harmonii, jsem žil z jejího úsměvu.

V omylu mého srdce se mi zdálo přirozené, že tyto potřeby by měla naplňovat moje žena. Má očekávání se však nenaplnila, proto jsem byl ve vztahu nešťastný. Vyrůstal jsem jako křesťan a naučil jsem se, že manželství nelze jednoduše vzdát podle libosti, nýbrž že je na celý život. A tak jsem se s touto situací smířil, aniž bych si to vnitřně přiznal.

Když jste nešťastní, snažíte se uspokojit své potřeby jinými prostředky. A tak jsem se stal závislým na filmech, internetu a sportu. Čím nespokojenější jsem byl se svou ženou, tím silnější byly tyto závislosti.

Zároveň jsem byl velmi aktivní ve svém církevním společenství, protože jsem se od dětství chtěl stát pastorem. Zapojoval jsem se, kde se dalo, aniž bych si uvědomoval, že i tyto aktivity jsou jen pokusem o naplnění smyslu mého života. Nikde jsem však nenacházel uspokojení. Moje práce lékaře na klinice, moje aktivity v církevním společenství, doma s rodinou - to všechno mě nenaplňovalo. Má očekávání od mého okolí se nenaplňovala. Netušil jsem, proč jsem tak nešťastný, popoháněný a nepokojný.

A tak jsem ke konci roku 2002, po dokončení svého specializovaného studia, dospěl k závěru, že potřebuji přestávku, a rozhodl jsem se vzít si roční sabatikl (tvůrčí volno). Chtěl jsem zlepšit svou rodinnou situaci, abych mohl pokračovat v manželství.

Pro dokreslení obrazu naší rodiny na konci roku 2002 je třeba zmínit ještě jeden aspekt. V roce 1998 se v naší církevní obci rozpadla rodina se šesti dětmi. Vyvstala přitom otázka, co bude s opuštěnými dětmi ve věku 7--17 let. Pod Božím vedením jsme se rychle rozhodli přijmout je do naší rodiny a tak jsme se stali pěstouny 6 dětí. Bylo to sice namáhavé, ale pro mě velmi naplňující. Děti jsem miloval a trávil s nimi spoustu času při nejrůznějších aktivitách.

Tato nová situace mě sice obohacovala, ale přesto jsem nebyl spokojený. V myšlenkách se mi neustále honil sen o ženě, která by mě učinila šťastným. Protože jsem se ale nechtěl vzdát dětí, vzal jsem si na konci roku 2002 ono tvůrčí volno. Chtěl jsem využít všech prostředků, které jsem měl k dispozici, abych byl v rodině šťastný. Rozhodl jsem se, že budu ke své ženě vstřícnější, aby se změnila a my mohli dál existovat jako rodina.

Plán však nevyšel. Po prvních měsících roku 2003 jsem dospěl k závěru, že svou ženu změnit nemohu. Podle představ, které jsem v té době měl, mi nezbývalo nic jiného, než se rozvést a hledat jinou ženu, která by mě učinila šťastným. Ve své tísni jsem byl ochoten vzdát se i pěstounských dětí, jen abych konečně dosáhl svého cíle. Bylo mi tehdy 39 let a myslel jsem si, že pokud to neudělám teď, budu nešťastný do konce života.

Udělal jsem si nový plán na rozchod ke konci školního roku. Zrušil jsem nájemní smlouvu na dům, v kterém jsme s dětmi bydleli. Ještě nezletilé děti by se přestěhovaly ke své matce, já ke své a moje žena by se také mohla vrátit ke svým rodičům. O všechny by tak bylo postaráno a měli by přístřeší.

Ještě předtím, než v létě 2003 vznikl tento plán na rozchod, naplánovali jsme si cestu do USA za rodinou, ve které manželé byli také manželskými poradci. Cesta byla domluvená, a i když moje rozhodnutí o rozchodu bylo jisté, letěli jsme v dohodnutém termínu. Po asi tříhodinovém rozhovoru s manželskými poradci, dne 1. června 2003, při kterém jsem pevně hájil svůj postoj a nechtěl jsem se pouštět do usmiřování, mě napadla myšlenka: "Budeš-li dbát na má přikázání, postarám se o tvé potřeby."

Byla to neobvyklá myšlenka, která mě zpočátku těšila, protože se mi nabízela perspektiva, že bych mohl být šťastný. Když jsem však o ní přemýšlel hlouběji, uvědomil jsem si podmínku uspokojení svých potřeb: "Zachovávat přikázání". Jako křesťan jsem z dětství znal deset přikázání a v mém případu bylo sedmé přikázání to, které říkalo, že manželství se nesmí porušit.

V myšlenkách jsem argumentoval, že jsem byl 20 let v rodině věrný alespoň fyzicky, ale přesto jsem šťastný nebyl. A teď bych v ní měl zůstat, abych takový mohl být? Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem o tom přestal přemýšlet.

O týden později jsme seděli spolu s rodinou manželského poradce, abychom se rozloučili. V místnosti nás bylo dohromady deset, já a moje žena se třemi našimi svěřenci ve věku 14, 16 a 18 let a rodina se svými třemi podobně starými dětmi. Měla to být krátká výměna myšlenek o našem společném čase. Během tohoto rozhovoru se otec rodiny obrátil ke mně a najednou se zeptal: "Jsi rozhodnutý?" Když jsem ta slova slyšel, byl jsem si jistý, že se mě zeptá, jestli jsem rozhodnutý se od rodiny oddělit, protože jsem to do té doby vždycky jasně sděloval. Aniž bych čekal na zbytek otázky, odpověděl jsem hlasitě a jasně "ano". Jeho otázka však zněla opačně: "Jsi rozhodnutý s rodinou zůstat?" Mé hlasité a zřetelné "ano" nešlo přeslechnout. Děti i já jsme byli ohromeni, protože věděly, že jsem odhodlán se rozejít, ne zůstat. Dostal jsem se do rozpaků, se kterými jsem se potřeboval vypořádat. Řekl jsem ano k něčemu, co jsem vůbec nemyslel vážně.

Vybrat jsem si mohl pouze mezi odvoláním nebo přijetím svého "ano". Nevím, co mě pohnulo k tomu, abych se postavil za "ano" pro zůstání v rodině, ale vnitřně jsem to udělal. V tu chvíli se naplnilo Boží zaslíbení, že mé potřeby budou naplněny, pokud s rodinou zůstanu.

Neumím vysvětlit, jak se to stalo, ale můj velký hlad po tom, aby mě nějaká žena milovala, byl pryč. Mé štvaní a neklid okamžitě skončily. Získal jsem vnitřní klid, který mě od té doby neopustil. Všechny závislosti, které mě provázely mým neštěstím a proti kterým jsem do té doby neúspěšně bojoval, zmizely. Dodnes, o více než 20 let později, se znovu neobjevily.

Ten zážitek byl tak působivý, že ho ani nedokážu opravdu popsat. Celý můj vnitřní život se změnil, byl jsem osvobozen z vnitřního vězení. Mé tělo také zareagovalo a já se uzdravil z desetiletí trvajících bolestí zad. Migrény, které jsem míval od svých patnácti let, od té doby zmizely.

Tuto zkušenost považuji za výměnu života. Vzdal jsem se svého starého života, který se vyznačoval mylnou představou, že mě musí učinit šťastným jiná osoba, a přijal jsem do srdce Nový život, který Bůh stvořil ve svém Synu. To mě spojilo se zdrojem lásky a pokoje, a tak mohly být naplněny mé potřeby.

V době před touto zkušeností jsem měl občas velké pochybnosti o tom, zda Bůh skutečně existuje, nebo ne. Nedokázal jsem Ho pochopit a někdy jsem přemýšlel, kde je. Tento zážitek mi však jasně naznačil, že existuje a je zdrojem veškerého štěstí.

Aby konečně rozptýlil mé pochybnosti, dal mi také nezvratný důkaz o své existenci v nyní již dvacetileté praktické zkušenosti. Duchovní touha člověka po lásce, svobodě, spravedlnosti, bezpečí atd. může být uspokojena pouze z Něho a Jím. K naplnění našich duchovních potřeb zcela jistě nedochází prostřednictvím jiných lidí nebo někde v přírodě. Na druhou stranu není možné, abychom měli zjevné potřeby, pro které neexistuje způsob a zdroj, z něhož by mohly být uspokojeny. Bůh to zařídil tak, že jedině On může naplnit duchovní potřeby člověka.