11. Stvořitel nebo stvoření - pravá identita člověka

Všechny požadavky mých pacientů na jejich rodiče, partnery, děti, sourozence, přátele atd. ukazují na povýšení jedince nad ostatní. Všechny tedy vycházejí z předpokladu, že druhý člověk mi dluží uspokojení mých potřeb. Tím se automaticky stává mým poddaným, který mi musí být za tímto účelem k dispozici. Na základě známé lidské motivace - egoismu a pýchy - jsem viděl, odkud tento nárok na nadřazenost pochází.

• Za egoismem se skrývá přesvědčení: "Mám majetek." Něco tedy patří mně osobně.
• Pýcha pramení z postoje: "Já mohu vyrábět." Mohu tedy něco vytvořit ze svého nitra a předat to dál.

S tímto postojem lidé vždy nejprve dávají a pak za to chtějí něco dostat. I když si vědomě myslí, že to dělají, aniž by za to chtěli něco zpátky, projevuje se to jako sebeklam, například když se zlobí, pokud jim nikdo neřekne ani "děkuji".

Vše se točí kolem osobní ztráty a tato myšlenka ničí tělo člověka, proto jsem si položil otázku, zda člověk skutečně může mít osobní majetek. S mnoha lidmi jsem mluvil o jejich nejhorších zkušenostech. Někteří o dítě buď přišli nebo bylo zneužito. Přestože od události uplynulo mnoho let, rodiče jsou stále zatíženi a zraněni - a fyzické nemoci nabrali na intenzitě.

Výše jsme popsali tělo jako pomůcku k sebepoznání, jako zrcadlo. Cokoli, co ho ničí, tj. způsobuje jeho onemocnění, nemůže být správné. Platí to i na duchovní úrovni, i když to duch považuje za správné. Osobní ztrátu je tedy třeba považovat za špatný princip právě proto, že ničí tělo a uvězňuje ducha. Odkud se tedy bere tento závažný, vše ničící myšlenkový omyl?

Duch musí vyhodnotit každou událost. Pokud vyhodnotí dítě jako svůj majetek a ono zemře, případně ještě v důsledku nepřirozené události, duch pak myšlenkami na tuto nevratnou a velkou osobní ztrátu zničí tělo, protože nemá schopnost ji přijmout. Nemůže prohrát. Člověk prostě nemá schopnost říci ano osobní ztrátě.

Vyvstává tedy otázka: "Je nárok něco vlastnit oprávněný?" Proč by člověk, i když si myslí něco jiného, nemohl nemít majetek? Odpověď je jednoduchá: protože člověk nemůže nic vytvořit. Teprve kdyby mohl něco vytvořit, bylo by to skutečně jeho majetkem. Protože však vše - včetně člověka - funguje jako potrubí, nemůže nic vytvořit. Dokáže věci uskutečnit, má schopnost skládat je, rozebírat, vyskládat něco krásného pomocí své fantazie, malovat atd. To však není totéž jako něco vytvořit, protože každý výsledek lidského úsilí vzniká z toho, co již existuje, a to, co existuje, je pouze realizováno. Dítě také vzniká prostřednictvím rodičů, ale ne z rodičů. Člověk se mýlí, když si myslí, že může tvořit věci a dokonce i život a že dítě pochází z něj.

Nemoc těla spolu s uvězněným duchem tudíž dokazuje, že se člověk mýlí, když si myslí, že mu něco patří. Základní zákon přírody také dokazuje, že nic nepatří samo sobě. Nárok člověka, že patří sám sobě, že jeho tělo a život patří jemu osobně, pochází ze sebeklamu, který musíme odhalit.

Druhá myšlenka z falešné motivace ducha říká, že může něco vytvářet sám od sebe. O které ze svých potřeb si člověk myslí, že si ji může skutečně vyrobit sám? Podívejme se ještě jednou na základní lidské potřeby. Kyslík jasně ukazuje naši závislost na životním prostředí. Podle zásady brát, abychom mohli dávat, musí člověk získávat potřebný kyslík ze vzduchu. Totéž platí pro vodu. Bez zdroje vody člověk velmi brzy umírá. Lidé nemohou vyrábět potraviny, mohou si je připravit pouze tehdy, pokud si je nejprve vezmou z přírody.

Základní potřebu lásky jako takovou nelze popřít. Vše v lidském životě se točí kolem ní. Je proto důležité se ptát, odkud se láska bere. Měli bychom v tom mít jasno: Pokud je láska potřebou ducha, může se jednat pouze o informaci. Duchovní potřeby, jako je láska, spravedlnost, svoboda a bezpečí, jsou duchovní informace. Nejsou energií ve smyslu elektromagnetického vlnění, jsou to čistě duchovní informace vyjádřené slovy nebo obrazy. Nejsou měřitelnou ani vnímatelnou energií. Teprve když je mysl zpracuje, jsou rozhodnutími ducha v mozkové kůře převedeny na cílené proudové toky (energii), které lze v těle a na těle fyzicky měřit.

Může si člověk sám pro sebe vyrobit lásku, tj. duchovní informaci, kterou naléhavě potřebuje? Je výrobcem té informace, nebo jejím uživatelem? Na fyzické úrovni nepochybujeme o tom, že se prostředky pouze využívají, ale žádné nevytvářejí. Na mentální úrovni si to musíme uvědomit také: V duchu přeměňujeme informace, stejně jako tělo přeměňuje chemii. Můžeme pozorovat, že média se dokázala tak silně rozvinout jen proto, že mysl nenasytně volá po informacích. Dítě od útlého věku fascinovaně sedí před obrazovkou a vstřebává je. Když chtějí rodiče v dnešní době udržet své děti v klidu, mohou tak velmi dobře učinit pomocí mobilu nebo obrazovky. Děti mohou být přitom dokonce překvapivě dlouho bez jídla.

Kvůli omylu sídlícímu v duchu si člověk myslí, že může skutečně vytvářet informaci - včetně lásky. Téměř všichni moji pacienti odpovídají kladně na otázku, zda mohou sami produkovat lásku jako takovou. Kdyby to tak bylo, pak by láska nebyla základní potřebou. Pak by měl každý v sobě svůj vlastní zdroj, ve kterém může lásku vytvářet a žít z ní. Skutečnost, že každý lásku hledá a především chce být milován někým jiným, však ukazuje, že lásku v sobě nemá. Ta musí být podle zákona nejprve přijata, zpracována a pak předána dál. V potrubí dochází pouze k proměně, ale ne k produkci základních prvků. Potrubí vždy předává dál jen to, co předtím přijalo a zpracovalo. Člověk nemůže vytvořit nic nového. Musíme pochopit, že i když stavíme domy a letadla, nevytváříme nic nového, ale spíše skládáme věci z materiálů, které máme. Náš duch je vybaven mnoha neobyčejnými schopnostmi, ale není možné, abychom z ničeho vytvořili jediný základní prvek.

(Falešné) přesvědčení člověka, že může něco vlastnit nebo dokonce vyrobit, musí pocházet z nějakého zdroje. A tímto východiskem je jeho identita. Kdo jsem? je to, prostřednictvím čeho duch zpracovává všechny informace.

V našem světě přichází v úvahu v podstatě pouze dvě identity. Člověk je

• buď stvořením, tj. potrubím,
• anebo je stvořitelem, tj. zdrojem, a tedy bohem.

O kom se tedy lidský duch domnívá, že je? Věří buď: "Jsem stvoření", nebo: "Jsem stvořitel", tj. bůh.

Stvořitel je systém, který existuje sám v sobě. Nemá žádné potřeby, neboť On je původcem. Je příčinou všeho, a tedy i původcem, protože původ nemá příčinu, jinak by byl také následkem. Tento původce je soběstačný a nevyžaduje žádný příjem - Stvořitel nemá žádné potřeby. Všechno ve svém stvoření živí a zásobuje sám od sebe.

Naproti tomu stvoření je dle definice vždy strukturováno jako potrubí. Aby mohlo dávat, musí vždy nejprve brát. Každé bez výjimky musí být proto strukturováno jako otevřený systém a být absolutně závislé.

Na kterou stranu tedy zařadíme člověka? Není pochyb o tom, že funguje jako potrubí a je stvořením. Na fyzické úrovni je to pro každého rychle přijatelné, ale na té duchovní člověk svůj omyl nevidí.

Duch člověka se ve svém omylu domnívá, že je bohem. Každý pacient, se kterým o tom mluvím, však okamžitě říká: "Pane doktore, takhle jsem ještě nikdy nepřemýšlel!" Pro vědomé myšlení to dokonce může platit. Musel jsem však konstatovat, že ve své ordinaci mám jako pacienty pouze "bohy". Právě nárok pacienta na jeho bližní ho vždy vede k trápení a v důsledku toho k nemoci. Bez těchto nároků by byl duch svobodný, a proto by i tělo bylo bez nemoci.

Jako lékař stojím před úkolem dokázat pacientovi, že se vnitřně považuje za boha. I když se tak děje pouze nevědomě nebo si to neuvědomujeme: Každý problém člověka pramení z toho, že se povyšuje nad ostatní.

Existují jednoznačné důkazy o tom, že si člověk myslí: "Jsem bůh." Vnitřní postoj člověka se může projevovat v jeho chování. Dochází k uplatňování moci nad druhými. S tím člověk začíná již v lůně matky. A další boj o moc začíná při narození. Kdo je silnější: matka nebo dítě? Uplatňování moci vychází z představy, že jeden je vyšší bytost než druhý. Pokud jsem na stejné úrovni jako druhá osoba, nenapadne mě usilovat o moc. Pokud mi druhá osoba nepřináší žádný zisk nebo nemůže snížit mou ztrátu, ani pak nad ní nepotřebuji uplatňovat moc.

Možná jste slyšeli o slavném experimentu, při němž byli někteří studenti prohlášeni za vězně ve věznici a jiným pokusným osobám byla jako dozorcům dána plná moc nad vězni. Během krátké doby se z normálních lidí staly bestie. Test musel být po několika dnech předčasně zrušen, protože dozorci začali vězně bezdůvodně mučit a týrat.¹ Každý, kdo získá moc, změní své chování, moc dříve nebo později zneužije a už se jí nechce vzdát. Jen když se někomu podaří osvobodit se z omylu falešné identity, bude-li obdařen autoritou, bude schopen správně zacházet s mocí.

Uplatňování kontroly nad druhými odhaluje vlastní vnitřní postoj. Nikdo nemá rád být ovládán. Mnoho lidí však hledá kontrolu nad ostatními - velmi odlišnými způsoby. Jeden muž nainstaluje do auta své ženy kameru, aby se ujistil, že ho nepodvádí. Jiní sledují mobilní telefon svého partnera nebo dítěte. Samozřejmě, že každý chce dobro, ale dobro pro sebe.

Lidé se také staví do role soudců a rádi posuzují chování druhých. Kdo je měřítkem pro jejich posuzování? Samozřejmě pouze jejich vlastní osoba.

Člověk vyžaduje různé formy uctívání. Domnívá se, že má právo na pochvalu, poděkování, úctu a uznání od svého protějšku. Proto to očekává a vyžaduje.

Měl jsem pacienta, který uspořádal velkou oslavu v restauraci. Když se vrátil domů a prohlédl si účet, který už zaplatil, všiml so, že hostinský účtoval o dobrých 200 německých marek méně. Chtěl být spravedlivý a druhý den mu zbytek peněz odnesl. Když šel můj pacient za hostinským a zaplatil mu peníze, vypili s manželkou džus. Domníval se, že za něj nemusí zaplatit, protože hostinskému předtím dobrovolně dal 200 DM. Když ale hostinský požádal o 5,80 DM, pacient zareagoval rozzlobeně a dalších 15 let už do té restaurace nešel. Proč tedy můj pacient zaplatil tolik peněz navíc? Udělal to "zdarma"? Jak to, že chtěl za svou laskavost odměnu? Kdyby nebyl bůh, hostinský by mu za jeho poctivost nic nedlužil, že?

Nejjasnějším důkazem toho, že se člověk považuje za boha, je skutečnost, že údajně dříve dává, než bere. Bůh nemá žádné potřeby, pouze dává. Člověk je potrubí, vždy musí nejdříve brát, a pak dávat. Pokud se to děje opačně, pak musí být údajně bohem, jinak by takto nejednal.

Existuje další přístup, který odhaluje naši nebezpečnou základní chybu. Projevuje se v různých ideologiích napsaných v tolika knihách. Jedním z příkladů jsou náboženství. Všechna běžná náboženství učí víře, v níž lidé uplatňují moc nebo nátlak, což z nich pak dělá bohy. Každý systém, který na lidi vyvíjí nátlak² a diktuje jim, co mají nebo nemají dělat, je založen na této mylné představě.

Kromě toho existují také světonázory ateistů, humanistů nebo komunistů. Všechny tyto filozofie mají jedno společné: víru, že člověk je duchovně nezávislý. V důsledku to znamená, že lidé si svou lásku a duchovní potřeby vytvářejí sami. Jejich omyl se projeví v nouzi, když se zhroutí, protože jim zemře žena nebo dítě. To ukazuje, že jsou všechno, jen ne duchovně nezávislí. Jejich ideologie vychází z pohledu boha - kdyby však byli bohem, museli by být duchovně nezávislí.

Velká část vědy se také zakládá na hlubokém omylu, totiž na evoluční teorii. Na jejím základě věda věří, že vyšší bytost může vzniknout z nižší bytosti, pokud je k tomu dostatek času a surovin. Člověk jako nejvyšší bytost je pak v této myšlenkové struktuře nevyhnutelně bohem.

Odděleně od všech detailů existuje jeden společný falešný kořen všech ideologií, náboženství nebo světonázorů. V konečném důsledku jsou všechny jen větvemi a větvičkami na jednom stromě. Kořenem je vnitřní přesvědčení člověka: "Jsem bůh". A stejně tak se lidé i chovají; každý se považuje za lepšího, šikovnějšího nebo chytřejšího než ten druhý. Všichni mezi sebou soutěží. Lidé odsuzují druhé lidi, chtějí je ovládat a potlačovat, a to až k násilí, válkám a vraždám.

V rámci náboženství a také v křesťanství není situace o nic lepší. Každý se považuje za boha a podle toho se také chová. Člověk vidí sebe výše než bližního. Důsledky jsou stejně špatné jako pro lidi bez náboženského vyznání. Vedlo se již mnoho válek kvůli čistě náboženským otázkám.

Výše zmíněné chování a ideologie člověka dokazují, že se považuje za víc než jen za stvoření. Kdyby znal pravdu o sobě - což rozum a viditelná fakta nemohou popřít --, pak by neexistovala arogance, panovačnost, soutěživost, poměřování sil, donucování a násilí.

Jediným řešením základního problému člověka je rozpoznání správné identity. To by vždy vedlo k jednotě a míru. Pokud si člověk myslí: "Jsem stvoření", pak je zde místo a prostor pro každého. Národnost, různé schopnosti, barva pleti, různé velikosti, oblečení, vkus a různé úkoly by nevyvolávaly napětí, srovnávání ani rozepře. Každý by se viděl na stejné úrovni se svým bližním. Nikdo by netvrdil, že něco ví nebo umí lépe. Nebyli bychom mezi sebou v neustálém konkurenčním boji. Jen bohové se musí mezi sebou poměřovat a porovnávat. Mezi stvořeními by neprobíhaly žádné boje o moc, nikdo by nemusel soudit druhého. Nebyla by také potřeba kontroly. Neexistovalo by násilí, vraždění ani války. Řešením všech problémů je tedy správně pochopit: Kdo skutečně jsem?

Pokud žiji v identitě: "Jsem stvoření", pak naplňuji zákon. Jako stvoření vím, že nemohu nic vyrobit a nemám žádný majetek. Než začnu dávat, musím nejprve něco brát. To platí jak pro fyzické potřeby, tak pro lásku (jako souhrn duchovních potřeb). Pokud si nic nenechám pro sebe, ale předám to dál, mám vždy zisk, protože můj zisk spočívá v dávání. Kdykoli máme láskyplné myšlenky vůči svým bližním, jsme naplněni a cítíme se dobře!

Proto je sebepoznání tak důležité. Všichni klameme sami sebe kvůli vrozené lži o sobě. Ta spočívá ve falešné identitě. Věříme, že jsme někým, kým nejsme a nikdy být nemůžeme. Začíná to už při početí a pokračuje až do smrti. Původem všech negativních věcí je sebeklam a povyšování jednoho nad druhým. Nemůžeme sice za to, že jsme se s touto lží narodili, ale jakmile tento omyl uvidíme a rozpoznáme, měli bychom hledat řešení, jak se ho zbavit. Pokud si jej totiž ponecháme, nevyhnutelně nás zničí.

Problém člověka tedy spočívá v jeho nitru, nikoli mimo něj. Proto nemůžeme najít řešení mimo sebe. Zákony, státní a církevní pravidla nemohou tento problém vyřešit. Každý člověk je individuální, a proto může svůj problém vyřešit pouze sám v sobě. Potíž však spočívá v sebeuvědomění, že my sami máme vnitřní problém. Dokud budeme vždy vidět problém mimo sebe a hledat ho, nikdy nenajdeme skutečné řešení.

---

1. Banks, C. W., Haney, C., Jaffe, D., Zimbardo, P. (1971): The Stanford Prison Experiment: A Simulation Study of the Psychology of Imprisonment. Conducted August 1971 at Stanford University ↩

2. Naproti tomu důsledek nelze ztotožňovat s nátlakem, protože nenutí lidi ke změně, ale (pouze) jim ukazuje jejich hranice a důsledky jejich chování. ↩