8. Lež, která nás neustále provází¶
Když jsem začal mluvit se svými pacienty, vzbudilo mou pozornost, že všichni sdílejí jedno vnitřní přesvědčení: "Potřebuji být milován." Lidé si zřejmě myslí, že "být milován" naplní jejich potřebu. Všechny příběhy mých pacientů se nějakým způsobem točily kolem lásky, vždy kolem stejné myšlenky: "Nejsem milován."
V následujícím textu bych rád popsal několik případů z praxe, které ilustrují očekávání být milován.
Případ 6
Mladá pacientka nemohla tři dny polykat ani jíst. Nepodařilo se mi však zjistit žádné tělesné abnormality. Byla dva roky vdaná. Jejím velkým trápením bylo manželovo úsporné nastavení. Zpočátku nechtěl vůbec jet na svatební cestu, ale ještě ho dokázala přemluvit. Když se pak večer v hotelu zkrášlila a očekávala, že ji pozve na večeři, řekl: "Pojď, zajdeme si do supermarketu a koupíme si něco k jídlu." To není zrovna romantické, že?
Žena je tedy provdána za lakomého muže, který šetří, kde se dá. Ještě na svatební cestě se pokusila o sebevraždu v hotelovém bazénu. Před její návštěvou u mě se opět stalo něco, co svědčilo o tom, že se její manžel za poslední dva roky nezměnil.
Všechny problémy člověka pramení z toho, že si myslí, že ho ostatní nemají rádi. Proč se zlobí matka, když její syn neuklidí nádobí, které použil? Je naštvaná, protože ho sama neumí umýt? Vždyť to dělá už mnoho let! Rozčiluje se, protože si podvědomě myslí, že ji syn nemá rád a neváží si jí, protože jinak by to nádobí nenechával pro ni. Téměř ve všech knihách o vztazích se píše: "Musíš být milován, je to dávání a braní". Tato lež, že by tu měl být někdo jiný pro nás nebo pro naše potřeby, nás provází celým životem a ztěžuje nám ho.
Z této mylné představy vyplývá další lež: "Druzí mi nesmí udělat nic špatného." Jinými slovy, druzí mě nesmí obelhat, podvádět, bít, okrádat atd. Ve své praxi jsem k tomu měl pozoruhodný případ.
Případ 7
Pacientka se na svého manžela velmi zlobila, protože věděla, že má aféru. Opakovaně ho z toho obviňovala a on to vždy popíral, až se jednoho dne k nevěře přiznal a chtěl se rozejít. Nerozčilovalo ji ani tak to, že se stýká s jinou, jako spíš to, že jí tak dlouho lhal. Zeptala jsem se jí: "Kdo jste, že vám váš manžel dluží čestnost?"
Nebo obecně: "Kdo jsem já, že mi někdo něco dluží?" Mohou mi ostatní lhát a podvádět mě? Bít mě nebo mi něco ukrást? No, mohou, i když tím jistě porušují zákony státu. Ve chvíli, kdy nemohu snášet jednání někoho druhého, tj. kdy beru druhému právo dělat si, co chce, uvězňuji sám sebe a není mi dobře.
Dvě jednoduché otázky jasně ukazují, jak nelogicky posuzujeme lásku druhých lidí. Když se zeptám svých pacientů: "Může někdo myslet za Vás?", všichni správně odpovídají: "Ne".
Když ale položím otázku trochu jinak: "Musíte být někým milován?", každý odpoví: "Ano!". To není logické. Pokud opravdu musím být milován někým jiným, pak někdo jiný musí být schopen myslet láskyplné myšlenky za mě. Takže odpovědi mých pacientů na to, co je fakticky stejná otázka, jsou protikladné. Lidé si často ani neuvědomují, jak si jejich mínění o myšlenkách druhých lidí protiřečí.
Proč chce být každý milován? A proč je každý přesvědčen, že je jako dospělý poškozen, když ho matka v dětství nemilovala?
Jeden pacient, kterému bylo přes čtyřicet let, ustoupil, když jsem se mu chtěl podívat do uší. Zeptal jsem se ho, proč se tak bojí. Odpověděl: "Protože mě rodiče nemilovali!" Opravdu má člověk ve 40 letech strach, protože ho rodiče nemilovali? Neuvědomujeme si, že to, co dělají nebo nedělají ostatní, není důležité, pokud jde o uspokojení našich potřeb. Z hlediska našich potřeb a našeho života je rozhodující pouze to, co děláme my.
Myšlenka, že "Musím být milován, aby mohly být uspokojeny mé duchovní potřeby" je lež, protože je to prostě nemožné. Nikdo nemůže uspokojit fyzické a duchovní potřeby jiného člověka. Naše tělo odhaluje tento sebeklam prostřednictvím negativních emocí a nemoci.
Právě na těle nejlépe zjistíme, zda se myšlenka zakládá na pravdě, nebo na lži. Tělu se nedá lhát, reaguje s tolerancí, ale samotná reakce nemá alternativu. Naše tělo ke svému fungování potřebuje mimo jiné elektrický proud. Tento proud je vyvolán duchem člověka. Jenže duch má také své vlastní potřeby, které musí nejprve uspokojit. Dříve, než přijme informace, je sám v sobě prázdný. Abychom mohli uspokojit své potřeby, musíme si odpovědět na tři otázky: "Kdo?", "Jak?" a "Odkud?"
Kdo je zodpovědný za naplnění mého žaludku? Jen já sám jsem 100% zodpovědný, protože nikdo jiný za mě jíst nemůže. Jíst znamená naplnit potřebu těla po potravě tím, co jsme si předtím vzali z přírody. Jíme podle zákona života, musíme nejprve brát*, *abychom mohli *dávat*.
Nyní přejděme na duchovní úroveň. Kdo je zodpovědný za to, aby můj duch dostal dostatek lásky? Kdo je zodpovědný za to, aby byl "naplněn"? Stejně jako v případě fyzických potřeb jsem to 100% já. Jak bych měl postupovat dál? Struktura lidského těla nám ukazuje, že k výrobě elektřiny vhodné pro tělo jsou nezbytné láskyplné myšlenky vůči bližnímu. Tuto informaci však musíme nejprve vstřebat, abychom ji mohli předat dál.
V omylu své mysli však člověk nevidí, že v lásce jsou také dva činy. Myslí si, že milovat znamená jen dávat. Ve skutečnosti je však jasné, že pokud nemohu druhému člověku dávat milující myšlenky, protože nenaplňuje mé potřeby, nakonec od něj tuto informaci přijímám a vracím mu přesně to, co jsem dostal. Pokud je můj protějšek disharmonický nebo rozzlobený, budu takový i já. Pokud je můj protějšek láskyplný, pak reaguji obvykle láskyplně a mám z toho dobrý pocit. Protože dokud přechovávám láskyplné myšlenky, jimi vyvolaný proud odpovídá mým fyzickým potřebám a neublíží mi.
Princip braní a dávání platí také pro myšlenku. Láskyplná myšlenka je dávání. Odkud ji mohu předtím vzít? Proč nemohu láskyplně myslet na ty, kteří mě nemilují? Protože můj duch hluboce a pevně vězí v omylu, že jeho potřeba je uspokojena pouze tehdy, když mu druhý člověk něco dá. To znamená, že jsme všichni fixováni na jednání druhých.
Přitom slova nejsou vždy rozhodující. Dokonce i slova jako: "Miluji tě" mohou vést k hněvu a stresu, pokud je řekne někdo, kdo mě ještě včera uhodil. Jak pak člověk reaguje a jak se cítí? Byla přece vyřčena taková krásná slova! Jenže pokud ta slova nejsou věrohodná, reaguje člověk nelaskavými myšlenkami. Tak vzniká elektrický impuls, který vyvolává negativní emoci. Z toho jasně vyplývá, že pocity nevznikají na základě toho, co někdo jiný dělá, ale výhradně z naší vlastní reakce na takové jednání.
Tak proč nedokážu (většinou) pozitivně reagovat na negativní chování druhé osoby? Proč nejsem schopen zůstat objektivní a místo toho se musím rozčilovat a cítit se špatně? Protože omyl v našem srdci nás podvědomě nutí věřit, že nám ten druhý něco dluží, když už ne lásku, tak alespoň přívětivost.
Představa, že je třeba být milován, však není funkční, zákon ji vylučuje. Funkce, která se mě týká, se nemůže odehrávat mimo mě. Nikdo nemůže někomu něco dát, pokud to ten druhý nepřijme. Všichni máme vliv na ostatní a naopak, druzí lidé mají vliv na nás. Zda někdo reaguje na "charisma" druhého, však záleží pouze na něm. Bez ohledu na to, co je vám nabídnuto - v dobrém nebo ve zlém - pokud to nepřijmete, nic se nestane.
Podle zákona brát a dávat musím lásku odněkud vzít, abych ji mohl předat dál. Pokud nedokážu milovat člověka, který nemiluje mě, jedna věc je jasná: Tato osoba je ve skutečnosti ta, od které beru nebo chci přijímat lásku. Takže ji používám jako zdroj své lásky.
Pokud chápeme strukturu lidské bytosti, pak nám zákon dává absolutní a spolehlivé měřítko příčiny a následku. Se základním zákonem všech funkcí ve vesmíru a se strukturou lidské bytosti lze téměř všechny věci v životě klasifikovat a vysvětlit, proč se dějí nebo ne. Člověk má tu výhodu, že má schopnost uvažovat. To mu umožňuje určovat věci o sobě a přemýšlet o nich.