Přeskočit obsah

5. Duch člověka - jsme víc, než jen hmota

Člověk má řadu schopností, které nelze vysvětlit pouze "chemií". Je v něm něco, co přesahuje hmotu. Teprve když tuto složku najdeme, můžeme odpovědět na počáteční otázku, odkud se bere nemoc. Jak se právě ukázalo, mozek jako čistě hmotný prvek nemůže přemýšlet samostatně sám o sobě. Nemůže být původcem myšlenek. Ačkoli je pro myšlení naprosto nezbytný, samostatně myslet neumí.

Co je tedy původem myšlenek? Jediné, co jsem našel, bylo, že lidé i zvířata musí mít ducha. Ten je neviditelný a nelze jej přímo fyzicky dokázat, ale přesto existují srozumitelné důkazy, které dokládají jeho existenci.

Důkazy pro existenci (nehmotného) ducha:

1. Duchovní potřeby u lidí a zvířat

Existuje celá řada duchovních potřeb, které lze pozorovat jak u lidí, tak u zvířat: svoboda, bezpečí, zvědavost nebo poznání a mnoho dalších. Duchovní potřeby lidí nepochybně daleko přesahují potřeby zvířat, například pokud jde o spravedlnost, pravdu, odpovědnost, morálku, uznání atd. Seznam lidských duchovních potřeb nelze skutečně uzavřít. Společné mají to, že jsou všechny nechemické povahy; neexistuje žádná "svoboda" jako dávka ve formě tablet.

Potřeby jako takové musí být vyžádány jednotkou. Tam, kde tato jednotka neexistuje, je rovněž potřeba bezvýznamná, protože není nutná. V člověku existuje jednotka, která si duchovní potřeby žádá. Ale co je to? Co nebo kdo v člověku chce svobodu? Touží po těchto duchovních potřebách naše mozkové buňky? Nebo je to srdce, játra či žaludek? Mohlo by to být například tak, že porozumění od druhých lidí potřebují ke svému fungování mozkové buňky? Protestuje buňka a rozčiluje se, když se jí nebo jinému člověku děje křivda?

Je nám jasné, že tomu tak není. V lidech a také ve zvířatech tedy musí být něco, co touží po duchovních věcech. Něco, co dokáže rozlišovat mezi pravdou a lží, spravedlností a nespravedlností, bezpečím nebo nejistotou. Něco, co dokáže oddělit láskyplný skutek od nelaskavosti. Lidé toho zjevně schopni jsou.

Odkud pochází tato schopnost? Neměl jsem jiné vysvětlení, než přijmout, že lidé musí být něco víc, než jen hmota. Existenci duchovní jednotky nelze odmítnout jen tak. A protože pro ni už všichni známe pojmenování, máme tedy ducha.

2. Závislost těla na duchu

Naše tělo, které se skládá z chemie, má podobně jako rostlina fyzické potřeby, které nedokáže samo uspokojit. Stejně jako je rostlina závislá na tom, že jí příroda nebo lidé poskytnou vodu, aby ji mohla vstřebat, je i naše tělo závislé na duchu, který mu uspokojuje fyzické potřeby. Tělo proto signalizuje své potřeby prostřednictvím hladu a žízně, chladu a pocení. Dává tak duchu najevo, čeho se mu nedostává nebo čeho má příliš mnoho. Tělo si samo nemůže obstarat jídlo a vodu. Pouze duch mu může dodávat potravu, vodu, kyslík atd. Tělo pak tyto látky přijímá a zpracovává, ale nemůže si je samo "obstarat". Je to duch, kdo řídí tělo. Teprve pak se může člověk pohybovat, i když jde jen k ledničce nebo k vodovodnímu kohoutku.

Bez ducha by se tělo nedokázalo samo zásobit. Proto se signál těla zaměřuje na ducha, aby se odstranil nedostatek. Hlad sice vychází z buněk, ale buňka sama ho necítí. Hlad tedy není signálem od jedné buňky k druhé, ale od buněk (hmoty) k duchu. A duch pak může tělu jeho potřebu naplnit - nebo ji odmítnout. To nás přivádí ke třetímu důkazu, že musíme mít ducha.

3. Přednost ducha a jeho potřeb před tělesnými potřebami

V případě konfliktu v životě člověka, který se musí rozhodnout mezi "láskou" (jako výrazem pro duchovní potřeby) a životem, je láska důležitější než život. Toto pořadí priorit jsem pozoroval opakovaně. Existuje mnoho manželských párů, kde si oba partneři přejí zemřít dříve než ten druhý, protože nechtějí žít sami. Jeden starší pacient mi řekl, že je připraven na to, že pokud jeho žena zemře, on zemře hned po ní. V případě jednoho mladého muže to bylo tragické, když jeho přítelkyně ukončila vztah. Nemohl tuto situaci unést, vzal otcovu zbraň, pozval dívku na vyjížďku a zastřelil ji a pak i sebe.

Velmi zřetelně jsem viděl, že moji pacienti upřednostňovali své duševní potřeby před tělesnými. Vidíme to i v každodenním životě, že se lidé zříkají jídla, spánku a odpočinku, jen aby mohli následovat svou duševní touhu. Na fyzické potřeby se příliš nehledí v období dospívání, když je uspokojení duchovních potřeb na večírku důležitější než samotný život.

Přitom platí bez výjimky, že každý člověk by byl nespokojený pouze se životem samotným. Svých pacientů se jsem se často ptal: "Byl byste spokojený, kdybyste jen žil?" Nikdo neodpoví, že by mu samotný život stačil. Každý člověk má něco, co ho pohání, co dává jeho životu smysl, bez čeho by nebyl spokojený. Měl jsem možnost pozorovat, že právě (domnělá) ztráta smyslu života vedla k psychickému stresu a následně se projevila jako nemoc v těle. Nemoc není důsledkem toho, že člověk bojuje o svůj "život". Nemoc je spíše důsledkem toho, že člověk není schopen "smysl" svého života naplnit nebo ho ztratil.

Také u závislosti jde o naplnění smyslu, nikoli o život samotný. A protože duchovní potřeba je stále větší, vidíme také tolik závislých lidí. Smysl je vždy přednější než život, což dokazuje, že duch je tělu nadřazen a že člověk se raději vzdá svého života, než naplnění jeho smyslu.

Proto je známá "Maslowova pyramida" postavena obráceně. Skládá se hlavně z fyzických potřeb a teprve na vrcholu se přidávají duchovní aspekty.1 Realita lidského života ukazuje, že pyramida lidských potřeb je ve skutečnosti naplněna převážně duchovními potřebami a až v druhé řadě potřebami fyzickými. Ano, potřebujeme obojí, máme fyzické i duchovní potřeby. Nicméně duchovní potřeby jsou důležitější než potřeby těla.

Co přesně tedy člověka uschopňuje, aby si vážil smyslu života více než života samotného? Kdo je tou vůdčí silou v člověku? Je to mozek - tedy tělo - nebo duch?

4. Schopnosti ducha převyšují schopnosti těla

Tělo komunikuje s duchem tím, že mu - také přes nervy - posílá pocity a emoce. Ty popisují touhu těla. Musí duch přistoupit na touhu těla, nebo ji může odmítnout?

Zkušenost nám ukazuje, že pokud duch něco nechce udělat, může tělo vyslat kolik chce a naléhavých signálů, jeho potřeba stejně nebude uspokojena. Duch je jednotka, kterou nelze k činnosti přinutit.

O duchu se mi na základě jeho funkcí podařilo zjistit tři věci.

  1. Duch je uzavřený systém a nelze ho ovládat zvenčí. Zvenku může být ovlivněn, ale pouze on sám určí, zda tento vliv přijme, nebo ne.
  2. Duch může řídit pouze sám sebe a dělá to zevnitř.
  3. Duch je vždy aktivní, tzn. pasivita v duchu neexistuje.

Schopnost rozhodovat se je pravděpodobně nejdůležitějším rozdílem mezi fyzickým a duchovním prvkem. Tělesný prvek nemůže říci "ne", poslouchá příkazy, které přicházejí zvenčí. Kus dřeva se nemůže bránit, když ho někdo opracovává. Tělo může pouze reagovat a metabolizovat chemické látky. Reaguje podle příkazů, které dostává. Duch nepřijímá zásadně žádné příkazy, ale jedná samostatně.

Schopnosti ducha tedy jsou

  1. jednat samostatně (může jednat z vlastní iniciativy, přijít s nápadem atd.)
  2. odmítnout reagovat na vnější podnět ("ne")

ve hmotě je nalézt nelze.

I duch musí informace nejprve zpracovat, aby mohl něco udělat. Jedná však samostatně a reaguje, když chce, nebo naopak nereaguje a vnější podnět zamítne. Proto duch nemůže být rovný hmotě. Je jí nadřazen, proto z ní taky nemůže vzniknout.

Když si tělo žádá svou potravu, duch se může tímto požadavkem řídit. Duch se však také může svobodně rozhodnout zdržet se jídla i v rozporu s naléhavým signálem těla. Proto může člověk držet život ohrožující hladovku, pokud tím naplňuje svoji vyšší duchovní potřebu.

To vše ukazuje, že hmota ducha sice ovlivňuje, ale nemůže ho ovládat. Může ho brzdit tím, že mu jako reakci způsobuje nepohodlí a bolesti. Tělesné reakce však nemohou ducha donutit, aby tělo (hmotu) uposlechl.

Z toho jasně vyplývá, že duch není prvek, kterému lze něco přikázat, jako je tomu u hmoty. Protože se duch ovládá zevnitř, musí si nabízené informace ověřovat, zda odpovídají, v této souvislosti, jeho duchovní potřebě. Pokud je mu nabídnuto něco, co odpovídá jeho potřebě, přijme to a jedná podle toho. Pokud tomu tak není, nejedná podle toho, co mu někdo nabízí. Může se tedy rozhodnout jasným "ne" , něco takového se v hmotě nenachází.

I při mučení je konečným cílem zasáhnout ducha prostřednictvím těla. Tělo je poškozováno nebo ničeno, což musí duch cítit a snášet. Ani tento proces však nemůže ducha přinutit, aby jednal. Mnoho mučených lidí se nikdy nevzdalo, ať už bylo mučení sebevětší. Je to dalším důkazem toho, že v člověku musí být dvě jednotky.

5. Ovládání těla myšlenkami ducha

Přijatá rozhodnutí jsou příkazy pro mozek, nikoli signály nebo prosby. Tělo jako fyzický prvek musí reagovat na své vnější prostředí. Nemá na výběr. Pohyby rukou nejsou nic jiného než impulsy, příkazy ducha, které vykonává tělo. Tělo na to nemůže říci "ne".

Na příkladu záchvatu paniky se můžeme podívat na interakci mezi těmito dvěma jednotkami. Duch člověka interpretuje situaci jako život ohrožující nebezpečí, vteřina strachu způsobí, že tělo v milisekundách chemicky uvolní řadu hormonů, které změní metabolismus celého těla. Má přitom tělo na výběr? Ne, musí reagovat tak, jak je předem nastaveno. I když se panika zakládá na bludu, fyzická reakce je stejná. Někdy se nám zdá něco zlého a pak se probudíme a s úlevou si řekneme: "Byl to jen sen!" Bez ohledu na to je tělesná reakce stále přítomná. To platí i pro paniku, kterou si dobrovolně vytváříme sledováním některých filmů.

Aby duch mohl ovládat tělo prostřednictvím myšlenek 2, musí tělu podle přírodních zákonů dodávat fyzické impulsy. Bez nich by tělo nemohl rozhýbat. Viděli jsme, že náš mozek funguje s elektrickým proudem. A tyto impulsy musí odněkud přicházet. Mozek si je nemůže dát sám. To dokazuje rozdíl mezi živým a mrtvým člověkem. Co chybí v mozku mrtvého člověka? Je to elektrický proud! A proč teď chybí? A jak se vůbec proud do mozkové kůry dostane? Kdo spouští elektrický impuls v mozku?

Mozek jako hmota není schopen dát sám sobě elektrický impuls, kterým bude poháněn.3 Kdyby se dokázal sám pohánět, bylo by to perpetuum mobile. Tím by se však zrušil základní zákon závislosti a princip potrubí. Mozek by fungoval jinak - nejen jako všechny ostatní lidské orgány, ale také jinak než všechny pozorovatelné prvky ve vesmíru.

Je to duch, který myšlenkami a rozhodnutími spouští impuls elektrického proudu. Duch udržuje mozek takříkajíc "v pohybu". Tyto proudy lze měřit. Nejsou ničím jiným než působením ducha na mozek. Mozek sám o sobě nemůže generovat elektrické impulsy, což je patrné u mrtvých lidí. Podle přírodního zákona tak mrtvý člověk dokazuje, že živý člověk musí mít ducha.

Důkazy pro existenci ducha lze shrnout následovně:

Bez ducha bychom jako lidé neměli

  • žádnou duševní činnost,
  • žádné duševní potřeby,
  • žádné smyslové vjemy (hmat, zrak, čich, chuť, sluch),
  • žádné myšlenky,
  • žádné hodnocení (volba mezi ano a ne),
  • žádnou odpovědnost,
  • žádnou morálku,
  • žádnou duchovnost,
  • žádnou možnost pohybovat tělem.

Tělo bez ducha je tedy mrtvé. Vyvstává proto nevyhnutelně otázka: Když ducha nemůže stvořit hmota, odkud tedy pochází?

  1. Maslow, A. H. (1943): A theory of human motivation. Psychological Review. 50 (4), ss. 370-396. ↩

  2. Dýchací funkce jsou rovněž řízeny chemickým procesem v přítomnosti ducha. Ten probíhá pouze tak dlouho, dokud jej duch řídí, ale to, jak bude fungovat, není rozhodnutím ducha. Na rozdíl od rozhodnutí o příjmu potravy lze sice dýchání působivě trénovat, ale nelze ho vědomě trvale ukončit. Řízení tedy neznamená výlučně dávat tělu příkazy, ale také udržovat procesy definované v těle ve vymezeném rámci. ↩

  3. Jde o složité řídicí impulsy, které vychází z mozkové kůry a prochází celým tělem, nikoliv o zásobování mozku energií prostřednictvím samotného těla. ↩