10. Podvědomí - naše váha pro zisk a ztrátu

Když jsem zaznamenával příběhy svých pacientů, dělil jsem je nejprve do skupin podle jejich potíží. Chtěl jsem porovnat pacienty se stejnými potížemi, jako je ušní šelest, závratě atd., protože jsem předpokládal, že různé příznaky mají různé příčiny. V každé skupině jsem chtěl najít společného jmenovatele. Co mají společného pacienti s šelesty v uších? A co ti se závratěmi? Existují nějaké podobnosti, a pokud ano, jaké? Nejvíce mě zajímali pacienti, kteří měli více nemocí a příznaků. Co se stalo v jejich životě, že se v nich nahromadilo tolik nemocí?

Podobnosti v životních příbězích pacientů s podobnými příznaky jsem hledal celá léta. V roce 2007 jsem narazil na něco, co rozšířilo mé znalosti o člověku: Bez ohledu na to, jaký příběh mi člověk vyprávěl, jakmile byl negativní (což jsou všechny příběhy o nemoci), vše se točilo kolem myšlenky osobní ztráty. Položil jsem si otázku: "Je možné, že výchozím bodem všech problémů - a tedy i všech lidských nemocí - je jediná myšlenka?"

Trvalo mi dlouho, než jsem se plně přesvědčil o tom, co naše nemoci způsobuje. V určitém okamžiku mi však bylo jasné, že to je pouze osobní ztráta, která nám ztěžuje život. Je jedno, jaký příběh mi někdo vypráví, je-li negativní, má kořeny v myšlence osobní ztráty. Dodnes se mi nepodařilo najít jiný princip. Při svém hledání jsem narazil na podvědomí, které mi dalo odpovědi o příčině nemocí a lidských problémů.

Abychom lépe porozuměli myšlence ztráty, je důležité porozumět podvědomí, funkčnímu centru mysli. Abych ukázal, jak lidé fungují prostřednictvím centrální myšlenky, sestavil jsem schéma. Nahoře je úroveň vědomí, pod ní je podvědomí (které také rád označuji jako "srdce"). Ve vědomí je vůle. Vnímáme určité signály a informace. Tělesné potřeby jsou v diagramu označeny ZELENĚ: Hl znamená hlad, Ž žízeň, P pocení a Mr mrznutí. Lidé si musí tyto fyzické potřeby nejprve uvědomit. Poté udělají něco pro jejich uspokojení. Vůli lze srovnat s obrazovkou, na které svítí nápis "Akce nutná!". Takže víte: "Aha, tady je výzva k činu."

Vnímány jsou také duchovní potřeby, ty jsou vyznačeny ČERVENĚ. Najdeme je u každého člověka, ale jejich pořadí důležitosti je individuální. Každý člověk má na duchovní úrovni jednu hlavní potřebu. Ha pro harmonii jsem na obrázku umístil do středu, protože já sám ji potřebuji. Sp pro spravedlnost, Sv pro svobodu, V pro věrnost, Mo pro moudrost a B pro bezpečí. Aby člověk mohl naplnit tyto duchovní potřeby, musí si je uvědomit, podobně jako fyzické potřeby. Všechna rozhodnutí, která se dělají za účelem naplnění potřeb, se uskutečňují v podvědomí. Ačkoli si tedy své potřeby uvědomuji, rozhoduji se přesto podvědomě.

V podvědomí máme spojovací bod mezi duchem a tělem. Vzhledem k tomu, že duch je vždy aktivní, aby poháněl a ovládal tělo, spouští při každém rozhodnutí elektrický proudový impuls do mozkové kůry. Během jedné sekundy učiní několik set rozhodnutí. Proto může většina rozhodnutí probíhat pouze nevědomě. "Já" na obrázku pro zjednodušení představuje ducha.

Duch musí na vstupu vyhodnotit všechny informace, které k němu přicházejí. Lze je přitom rozdělit pouze do dvou oblastí, označených jako "zisk" a "ztráta". Zisk je to, co uspokojuje potřeby ducha a těla. Ztráta je toho opakem, tzv. (anti)potřebou. Existuje také nulová linie, tj. informace, která neodpovídá potřebě ducha ani pozitivně, ani negativně, a proto nevyvolává žádnou reakci. Nulová linie je důležitá, protože určuje výši, rozsah zisku nebo ztráty. Po této jednoduché kategorizaci děláme všechna svá rozhodnutí, která obsahují pouze ano a ne. Naše rozhodnutí jsou předem určena, s "ano" pro zisk a s "ne" pro ztrátu. Pro ztrátu neexistuje žádné "ano". Ověřte si, proč např. na dobrou věc přispíváte nebo ne. Všechna lidská rozhodnutí lze vysledovat k jednoduchému "ano" nebo "ne".

Na co musí někdo podvědomě myslet, když má např. hlad? Jídlo musí vnímat jako zisk. Probíhá tento proces vědomě? Ne, to rozhodně ne. Pokud má někdo před sebou výběr jídla, například několik kusů ovoce, pak nevědomě počítá zisk a ztrátu u každého z těchto plodů. Teprve pak si ovoce vybere a sní.

U lidí neexistuje jiná úroveň rozhodování než "ano" a "ne". Každá reklama slibuje buď zisk, nebo vyhnutí se ztrátě. Nikdo nebude reagovat na reklamu, kde se říká: "Nakupte tady, mám horší zboží a je příliš drahé." V tomto bodě není na výběr. Člověk se musí vyhnout všemu, co vyhodnotí jako ztrátu, a říci tomu ne. Tento proces nelze pozastavit ani obejít.

V rozhodovacím procesu se duch musí vyhnout ztrátě. Pokud a dokud to dokáže, není třeba se bát. Člověk může sešlápnout brzdu při červené na semaforu a nemá žádné negativní emoce. Pokud se však snaží ovládat okolnosti, jiné lidi, čas, peníze atd., pak vzniká strach, nejpozději tehdy, když se to nedaří. Díky tomu můžeme také pochopit, co je to strach. Strach se objeví vždy, když si myslím, že se musím vyhnout něčemu, co však nemám pod kontrolou. Přitom existuje pouze strach ze ztráty, nikdy ne strach ze zisku.

Nemoc a všechny problémy člověka vznikají, když věří, že ztrácí své "ne". Člověk je strukturálně určen k tomu, aby vždy říkal "ne" ztrátě a vždy "ano" zisku. Je to součást jeho funkcí. Jakoukoli ztrátu nebo již očekávání ztráty či víru v ni nepřijímá. Osobní ztrátu nelze přijmout a člověk, který v ni věří a prožívá ji, je po čase zničený a nemocný. Záleží to také na tom, jak velkou ztrátu každý jednotlivec odhaduje. Velká osobní ztráta vede k tíživým emocím a nakonec k závažným onemocnění. Menší osobní ztráta způsobuje méně tíživé emoce a méně vážné nemoci. Úroveň osobní ztráty je u každého jedince jiná. Jeden a tentýž příběh ztráty může být vnímán a prožíván s velmi rozdílnou mírou závažnosti. Intenzita je subjektivní a individuální, ale mechanismus, podle kterého dochází k rozhodování, je u každého člověka stejný.

Zaznamenané dojmy a informace počítáme z hlediska zisku a ztráty v několika tisícinách sekundy. To bylo měřeno například pomocí mozkových vln u hráčů, kteří se museli rozhodovat. ¹ Všechny informace a vjemy jsou zařazeny do kategorií zisk a ztráta. Samotný fakt, že lidé věří, že se nemohou vyhnout osobní ztrátě, vede ke všem lidským problémům.

Když jsem postřehl, že všechny problémy člověka pramení z přesvědčení, že mu ostatní mohou způsobit osobní ztrátu, hledal jsem příčinu této představy. Našel jsem ji v úhlu pohledu ducha, který symbolizuji dvěma očima. Než totiž něco zařadíme do kategorie zisku nebo ztráty, existuje určitý druh filtru: úhel pohledu. Právě to představují obě oči v horních rozích ilustrace. Duch má jedno (duchovní) oko, kterým vše pozoruje. Existují pouze dvě možnosti, jak lze na věci nahlížet a podle toho hodnotit.

U oka vpravo na obrázku vidí duch svůj zisk v dosažení své potřeby. Je-li dostávání považováno za zisk, pak ztráta musí být opakem dostávání, tj. nedostat, dostat příliš málo nebo dokonce mít odebráno. U oka vlevo na obrázku vidí duch naopak zisk v dávání. Jeho opak, tj. nedávání nebo ponechání, je pak ztrátou.

Na tomto místě si připomeňme základní zákon vesmíru. V něm jsme zkoumali nadřazený princip brát, abychom mohli dávat, který platí pro všechny prvky, protože vše funguje jako potrubí. Ponechávaní neodpovídá tomuto univerzálnímu principu (plíce nezadržují kyslík atd.). Zákon nám neumožňuje ponechat si věci, které přijmeme.

Kterým okem vidíme věci tak, jak jsou, a kterým se klameme? Které oko klade "ne" na místo, kde ho člověku nelze vzít?

Schopnost realizovat vždy a za všech okolností své "ne" dává člověku oko na levé straně. Zisk a ztráta tam spočívají výhradně v činech, které já sám dělám nebo od kterých upouštím. Braní, dávání a ponechávání jsou vždy mé vlastní činy.

Ale chameleonsky znázorněným okem vpravo vzniká podvodný pohled. Toto oko vsugerovává člověku, že zisk závisí na dostávání a ztráta vyplývá z nedostávání. Proto se toto oko dívá vždy na to, co druzí údajně dělají dobře nebo špatně - a na to, co nedělají. Pozornost se nezaměřuje na vlastní činy, ale na jednání druhých. S tímto pohledem se v otázce naplnění svých vlastních duchovních potřeb člověk stává zcela závislý na druhých lidech.

Je fascinující a zároveň děsivé vidět, že se každý člověk neustále zabývá někým druhým, aby naplnil svou duchovní potřebu. O kom téměř výhradně hovoří manželé, když přijdou na poradenství? Pozornost je zcela zaměřena na toho druhého. Vždy mluví o partnerově špatném chování.

Situace, kdy chce někdo kontrolovat druhého člověka, vznikají pouze z úmyslu zajistit, aby mu ten druhý nezpůsobil žádnou ztrátu. Z toho vyplývají všechny kontrolní a monitorovací mechanismy.

Existují pouze tyto dva pohledy na věc. Buď je to tak, že daná osoba má v ruce svá vlastní rozhodnutí týkající se "ano" a "ne". Protože nikdo jiný za něj nemůže přemýšlet, je zřejmé, že "ano" a "ne" pak patří jemu.

Nebo existuje opačný způsob myšlení, kdy mu ostatní mohou způsobit ztrátu, které se nemůže vyhnout. Dokud je člověk v zisku a dostává to, co odpovídá jeho potřebám, cítí se stále dobře a nemá žádný problém. Pokud však po 35 letech vyjde najevo nevěra manžela a z předchozího získávání najednou vyvstane nedostávání/odebírání, vzniká z toho zátěž na celý zbytek života. Převládá totiž myšlení: ten druhý mi způsobil ztrátu.

V této systematice je jazýček na vahách. Rozhodující je, zda si dotyčný myslí, že jde o osobní ztrátu. Pokud se negativní událost stane mimo nás, například smrt dítěte nebo zneužití, pak je to jistě ztráta, nespravedlnost, zlá věc. Rozhodujícím faktorem, zda to bude mít trvalý vliv na mysl postiženého, je to, zda je to hodnoceno jako osobní nebo neosobní ztráta. Jestliže se mladá žena s bolestí hlavy v případu 5 zlobí na svého nevěrného přítele, pak nepochybně bere jeho jednání osobně. Myslí si: "Udělal mi to." Kdyby si však myslela, že přítel to neudělal jí osobně, pak by byl její problém vyřešen.

Ano, přítel určitě udělal něco špatného. Ale udělal jí opravdu něco osobně? Měla žena skutečně závazný nárok na jeho věrnost? Odkud se bere tento nárok vůči ostatním?

Při hledání odpovědi jsem narazil na nejhlubší část v lidském duchu - na jeho identitu. Co si člověk myslí o tom, kým je?

---

1. Fehr, T., Herrmann, M., Meyer, G., Miedl, S., (2010). Neurobiological correlates of problem gambling in a quasi-realistic blackjack scenario as revealed by MRI. Psychiatry Research: Neuroimaging. 181, 165-173 ↩