12. Kdo nese ztrátu?¶

Myšlenka na to, že jsme utrpěli osobní ztrátu, může poznačit zbytek celého našeho života. Rád bych to popsal na několika docela těžkých případech.

Případ 9

V zahraničí jsem se setkal s mladou ženou ve věku kolem 20 let. Již pět let trpěla depresemi a opakovaně měla sebevražedné myšlenky. Ty obecně pramení z falešné identity "Jsem bůh". Co se stalo? Před 5 lety ji (tehdy byla ještě dívka) kontaktoval kamarád ze školky. Nabídl se, že ji odveze do kavárny ve městě. Dokonce požádal její rodiče, zda ji smí vzít s sebou. Vyzvedl ji autem. V něm však byli ještě tři další muži. Cestou zastavili, dívku znásilnili a málem ji zabili. Ve smrtelném strachu se jí nějak podařilo utéct a požádala o pomoc ve vedlejší vesnici. Muž, který jí údajně chtěl pomoci, ji vzal do svého auta jen proto, aby ji znovu znásilnil a málem znovu ubil k smrti.

Tato dívka prožila v rychlém sledu dvě hrozné události. Je špatné, co jí ti muži udělali? Na 100 %. Co je ale příčinou toho, že po 5 letech tolik psychicky trpí? Je to stále ještě tou událostí, nebo jejím zpracováním?

Ztěžují nám život traumata, za která nemůžeme? Nebo je to to, co si o nich myslíme? Překvapivě u mnoha obětí znásilnění vychází najevo způsob myšlení, který je zvenčí nepochopitelný. Mladá žena trpěla výčitkami svědomí, že se jí staly tyto hrozné věci. "Nenastoupila jste přeci do auta, aby vás znásilnili," namítl jsem. Ona však oponovala: "Ne, mohla jsem tomu zabránit!" Její výčitky svědomí, myšlenka, že tomu mohla zabránit, pramení z myšlenky: "Jsem bůh" nebo "Vím předem, co se může stát". Nikdo však neví, co se stane v budoucnosti. Ta žena byla ovšem pevně přesvědčena, že udělala něco špatně, a proto byla znásilněna.

Tento případ ukazuje, jak strašlivě chybné je lidské myšlení. Je těžké ukázat pacientům jejich omyl, když jsou hluboce přesvědčeni, že mají pravdu. Přesto naštěstí existují dobré argumenty pro odhalení omylu. Zeptal jsem se jí tedy: "Co s Vámi dělá myšlenka, že se obviňujete?" Její odpověď zněla: "Nedělá mi dobře."

V tom měla jistě pravdu. Ověřte si, prosím, sami u sebe, jak se cítíte při provinilých myšlenkách. Vaše tělo reaguje okamžitě a jasně signalizuje, že se jedná o nesvobodnou a nepravdivou myšlenku. To byl první důkaz, že ta žena zpracovává tu událost nesprávně. Druhým důkazem byly její deprese, zmatek v jejích tělesných procesech. Její utrpení dokazuje, že její úsudek, tj. myšlenky, byly nesprávné a nemohly být pravdivé.

Dotyčná osoba není za přestupek odpovědná. Měla by však udělat vše, co je v jejich silách, aby se vyhnula zneužití trestného činu proti sobě a následnému zničení sebe sama. K tomu musí mít řešení pro svůj problém.

Případ 10

Starší pacientka měla téměř dva roky silný kašel. Ten neustupoval ani při inhalaci, ani při užívání léků. Dobře jsem ho slyšel už z čekárny. Kromě toho 20 let trpěla rakovinou břicha, což vedlo k tomu, že měla 10 let inkontinentní močový měchýř. Musela ho vyprazdňovat každých 30 minut. Kombinace kašle a inkontinence pro ni byla velmi stresující a nepodařilo se ji vyřešit ani po několika operacích.

Příběh pacientky byl následující: matka ji nikdy nepochválila. Během dětství a dospívání ji pouze využívala a upřednostňovala její bratry. Zemřela před 20 lety. Pacientka tedy již neměla možnost tento nedostatek jakkoli kompenzovat. Nyní, i když jí bylo téměř 80 let, stále velmi trpěla tím, že ji matka nechválila. Měla ji vlastně na seznamu dlužníků.

Co by bylo potřeba udělat, aby se uzdravila? Musela by si uvědomit omyl, že jí matka dluží pochvalu. Na první pohled to zní velmi tvrdě, ale musela by být víc než dítě - totiž bůh --, kdyby ji matka nutně měla chválit. Při poradě o funkcích člověka a zákonu přírody jsem jí vysvětlil: "Aby se člověk uzdravil, je třeba milovat svou matku, a tím ji zbavit viny. Myšlenka, že vlastní matka někoho pouze využívala, je stresující a tělo to jasně dokazuje."

Pacientka byla věřící žena, proto jsem jí poradil, aby prosila Boha, ať jí pomůže změnit pohled na matku, aby ji mohla milovat. Po třech týdnech se pacientka do ordinace vrátila. Přestože déle seděla v čekárně, neslyšel jsem už žádný kašel. Když byla v ošetřovně, prohlásila rozzářená radostí: "Od poslední návštěvy u Vás jsem nezakašlala a můj močový měchýř opět funguje perfektně." Tuto touhu po lásce k matce vyjádřila Bohu během večerní modlitby a nato se uzdravila.

Za to, co se děje v našem těle zodpovídá náš duch. On vyvolá v těle problém, protože si myslí, že mu druzí dluží něco, co nezbytně potřebuje.

Případ 11

Jedna pacientka ve věku kolem 60 let měla pokročilou rakovinu. Její životní příběh nebyl nijak příjemný. Ve třech letech se jí matka zřekla a dala ji pryč. Ve 13 letech ji znásilnil bratr její kamarádky. Později se, aniž by to věděla, provdala za pedofila, který zneužíval jejich děti. Když se to dozvěděla, rozvedla se s ním, ale způsobená škoda jí zůstala v myšlenkách jako osobní ztráta. Od rozvodu uplynulo osm let, než onemocněla.

Vžijme se do situace této ženy: Bylo jí mnohokrát ublíženo. Začalo to v jejím raném dětství. Mohou ti, kdo jí ublížili, svou vinu odčinit? Ne, křivdu, kterou zažila, nelze napravit. Jenže její smysl pro spravedlnost to vyžaduje a ona tuto svou touhu nemůže zastavit. A tak se sama ničí neschopností uspokojit svůj smysl po spravedlnost.

Ať už je obsah myšlenky jakýkoli, všechny myšlenky vznikají buď z pravdy, nebo ze lži o sobě samém. Neexistuje nic mezi tím, dokonce ani neutrální oblast. Skutečným problémem je vždy jen jedna lež o sobě samém. Protože se to vše odehrává v rychlém sledu v podvědomí, náš způsob myšlení o ztrátových událostech je třeba vědomě zpochybnit.

Podívejme se proto na základní rozdíly mezi dvěma identitami "Jsem bůh" a "Jsem stvoření".

Závislost:

Pokud Jsem bůh, jsem duchovně nezávislý, protože jsem tvůrcem informací, které potřebuji.
Jsem-li stvoření, pak je můj duch potrubím a já jsem duchovně závislý, a sice automaticky na svém Stvořiteli.

Vlastnictví:

Pokud jsem bůh, patří mi všechno.
Jako stvoření mi naopak nemůže patřit nic.

Samostatnost:

Jsem-li bůh, dělám všechno sám od sebe a ze sebe.
Jako stvoření nemohu nic dělat sám ze sebe. Pouze dávám dál to, co jsem si předtím vzal.

Výchozí bod:

Jsem-li bůh, vše se točí kolem mě.
Jsem-li stvoření, nic se netočí kolem mě.

Na konci tohoto myšlenkového procesu je vždy jen zařazení do zisku nebo ztráty. Osobní ztrátu však nelze akceptovat. Zbývá tedy zodpovědět otázku: "Existuje osobní ztráta skutečně, nebo je to mylná představa?" Na základě destruktivního působení na tělo člověka myslícího na ztrátu, bezvýchodnosti ducha a v souladu s přírodním zákonem je třeba osobní ztrátu odhalit a chápat jako klam.

Pokud někdo není schopen zpracovat prožitou nespravedlnost z perspektivy stvořené bytosti, zůstává v ní uvězněn po zbytek života a musí trpět nemocemi a tělesnými bolestmi. Mluvil jsem s několika lidmi, kteří trpí i po 40, 50 nebo 60 letech, tedy celý život, protože se jim v dětství stalo něco zlého. Nemáme na výběr. Musíme propočítávat a vyhodnocovat vše, co prožíváme. Musíme to promyslet a tomuto následnému přemýšlení se nemůžeme vyhnout, nemůžeme ho potlačit nebo vynechat. Existuje však svoboda myšlení, pokud vím, z jaké perspektivy o tom přemýšlím. Každý, kdo přijme perspektivu stvoření, která je pravdou o nás samých, se stává svobodným a v závislosti na závažnosti nemoci i zdravým.