19. Co přináší nový život?

Ačkoliv jsem vždy pochyboval, nyní jsem byl v situaci, kdy jsem mohl věřit. Všechny mé duchovní potřeby byly naráz uspokojeny a nedokázal jsem si to vysvětlit jinak, než Božím působením. Jako Boží dítě jsem nyní začal tento vztah zkoumat a žít z něj. Dnes prohlašuji tento 7. červenec 2003 za svůj vstup do Nového života. Začalo tím první, částečné odumírání mého ega, mého omylu "jsem bůh" a jeho nahrazení pravdou "jsem Boží dítě".

Od 7. června 2003 se učím uvádět do praxe Boží lásku, ke které mám nyní přístup. Ačkoli schopnost milovat má každý člověk, chybí mu láska, a tu si sám nedokáže vytvořit. Na fyzické úrovni všichni snadno pochopíme, že každý umí dýchat, ale kyslík musí získávat ze zdroje mimo sebe. Totéž platí pro duchovní potřeby, pro které používáme zastřešující termín láska. Na základě spojení s Bohem, které jsem nyní navázal, se nyní mohu učit předávat Boží lásku i lidem, kteří mi nepřipadají milí. K tomu patří také to, že už nemusím čekat, až mě druzí budou milovat.

Tato společná cesta s mým nebeským Otcem je osvobozující. Ztěžuje ji však přetrvávající existence zbytků omylů ve mně. Svůj zbývající omyl musím nejprve s obtížemi rozpoznat, abych pak mohl nahradit příčinu - sebeklam - pravdou o sobě samém. Je to boj křesťanské víry, protože bez rozpoznání toho, kde stále klamu sám sebe a kde pravda ještě musí nahradit lež, se nemohu stát zcela svobodným.

Na tomto místě chybí něco v tradičním křesťanském chápání vykoupení. Kvůli lidské neznalosti funkcí ducha, sebeovládání a vrozeného omylu se křesťané v podstatě dělí na dvě skupiny. Toto rozpůlení lze pozorovat i v jiných náboženstvích a ideologiích. Povrchně to rádi vyjadřujeme jako "konzervativní" a "liberální". V konečném důsledku však nezáleží na tom, na kterém konci této linie stojíte, zda na krajní pravici, na krajní levici nebo dokonce v umírněném středu, prostě jste na stejné linii. Nepoznáte sebeklam, který vede jednoho člověka jedním směrem a druhého druhým. Ale je to stále tentýž sebeklam, v němž každý nevědomě (a někteří i vědomě) hledá to své. A dokud si někdo myslí, že může něco udělat pro sebe, porušuje zákon lásky. Protože žádné stvoření nemůže udělat nic samo pro sebe. Ani člověk to nedokáže. V omylu svého srdce je však přesvědčen, že něco pro sebe dělá.

Ježíš přišel, aby přibil falešné "Jsem bůh" na kříž a stvořil nové stvoření, Nový život, který znovu funguje podle zákona lásky. Život, který je nesobecký, stejně jako je nesobecký Bůh a celé jeho stvoření.

Narodil jsem se s myšlenkou "Jsem bůh". Vše, co jsem dělal do 7. června 2003, vycházelo ze sobectví. Vše jsem dělal pro sebe a to je mimo zákon. Ačkoli jsem předtím během 39 let vykonal i mnoho navenek dobrých skutků, motivace byla stále špatná: vždy šlo o mě, i když to někdy vypadalo nezištně. Když jsem se 7. června 2003 rozhodl, došlo k výměně. Můj předchozí život šel na kříž a byl mi dán život Nový - Ježíšův. Tím pro mě začala cesta k jednání z motivace lásky.

Je důležité pochopit: z omylu může pocházet pouze sobectví. Z pravdy může pocházet pouze láska. Zákon přírody to jasně ukazuje. Lukáš 6,44-45 to popisuje velmi jednoduše: "Každý strom se přece pozná po vlastním ovoci: z trní se nesbírají fíky a z bodláčí se nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý člověk vynáší ze zlého pokladu svého srdce zlé..."

Díky výměně na kříži jsem zakusil odpuštění mých posledních 39 let. K odpuštění může dojít pouze tehdy, když je zároveň odstraněn důvod hříchu, sobecký čin. Tím je omyl v srdci nebo - jak jej nazývá Ježíš - zlý poklad srdce. Odpuštění lze tedy dosáhnout pouze výměnou starého života za život nový. Odpuštění jednotlivých skutků bez odstranění jejich příčiny by nebylo slučitelné s Boží spravedlností. Proto se ve Starém zákoně používal obětní systém, který to jasně ukazuje: Pouze výměnou života, který je zdrojem skutků, dochází k ospravedlnění a spravedlnosti.

Je snad pochopitelné, že zde míněna výměna života je duchovním aktem víry a zpočátku se neodehrává ve fyzické realitě. Ježíš stvořil Nový život, ten je skutečný, ale každý člověk jej přijme navenek a viditelně až při jeho návratu. Teprve tehdy budeme zcela proměněni do reality Nového života. Pak se skutečně staneme Novým stvořením. Do té doby žijeme ve víře v Nový život a ten je do našeho života přenosný pouze skrze víru.

Co konkrétně znamená tato výměna ve víře? Víra potřebuje obsah, duch potřebuje jasné informace, podle kterých se může orientovat. Jsou zapotřebí dva vnitřní postoje:

1. Čisté svědomí, co se týče minulosti. Musím věřit, že jsem nikdy nezhřešil resp. neudělal chybu. Pokud jsem ve starém životě zabil, rozbil manželství, lhal nebo udělal cokoli jiného, už jsem to neudělal. Převzal to Ježíš. To staré už není moje, teď to patří Kristu. To on o tom rozhodne na soudu. To je odpuštění z Boží strany. Pokud má někdo stále provinilé myšlenky, pak ještě plně nevěří ve výměnu života. Pak stále považuje svůj starý život za svůj a drží se minulých skutků, jako by byly stále jeho. Pak ještě neodevzdal všechno Kristu.

2. Nikdo mi v minulosti neublížil, to je informace, kterou musím vnitřně přijmout a uvěřit jí, abych se už neviděl jako oběť druhých. Bez ohledu na to, co jsem zažil a co mi druzí udělali, díky výměně už to není moje a nevztahuje se to na mě osobně. To je odpuštění z mé strany. Pokud mi někdo stále něco dluží, pokud si myslím, že mi nějaká osoba v minulosti ublížila, pak ještě nejsem ve víře v Novém Ježíšově životě.

Výměna starého života za Nový Ježíšův život řeší všechny problémy člověka, které lze shrnout do dvou kategorií: (1) obviňování sebe sama a (2) obviňování druhých. Člověk se buď považuje za oběť vlastních skutků, nebo za oběť skutků druhých. Obojí je špatné, obojí pochází ze sebeklamu a vede člověka k tomu, že se stává svým vlastním nepřítelem, a tím ničí sám sebe.

7. červen 2003 je dávno pryč a já jsem šel ve víře dál. Zbytek postoje "Jsem bůh" teď musí každý den krok za krokem ustupovat. Každý den zkoumám včerejší uplynulý den, z jakého zdroje jsem žil. Dělám to obvykle v přírodě společně se svým nebeským Otcem, který mi musí pomáhat přesně rozpoznat, kde byl sebeklam, aby ho mohla nahradit pravda. Své myšlenky tedy prověřuji svými činy a svou motivaci svými myšlenkami a příslušný kořen, lež nebo pravdu o mně, svou motivací. Musím zjistit, kde konkrétně jsem klamal sám sebe, abych mohl přesně tam nahradit klam pravdou. Musím vědomě zjistit, kde si hraji na boha. Musím rozpoznat, jak mohu žít Nový život a přitom vědět, že jsem dítětem Nejvyššího. Jako Jeho dítě nepotřebuji nikoho, kdo by mi sloužil, musel mi něco naplňovat nebo uspokojovat nějakou potřebu. Své potřeby mohu naplnit pouze sám tím, že budu brát od Boha a předávat tuto lásku dál.

Následující obrázek ukazuje cestu člověka, který se v boji víry dostává ze zajetí lži do úplné svobody pravdy. Každý si musí touto cestou projít osobně, proto jsem použil svou fotografii. Doufám, že jednoho dne skrze víru plně přijmu Nový život do svého ducha. Pak mě žádný čin mých bližních nebude moci přimět k tomu, abych ostatní nutil k dobru. Chtěl bych být takovým dítětem svého nebeského Otce, které každého miluje a už nepoužívá žádnou formu nátlaku. To je cíl osvobození.

Nyní jsem stále na cestě k tomuto cíli, o který neusiluji svými skutky, ale vírou. Mé skutky jsou pouze vnějším důkazem mého vnitřního postoje. Mé dobré skutky mohou přitom pocházet ze špatné motivace, stejně jako ty špatné. Proto to nejde bez pomoci mého nebeského Otce, který mi pomáhá skrze svého Ducha svatého. Krok za krokem důvěřuji lidem stále méně, až budu jednoho dne úplně důvěřovat Bohu. V tomto stavu už neklamu sám sebe a zákon je vepsán v mém srdci. A to vše se děje prostřednictvím vnitřního procesu víry a spolupráce mezi mnou a Bohem, protože Bůh nikoho neovládá ani nenutí. Důvěru v Boha můžeme vkládat pouze my sami. Spasení je tedy možné pouze ve spolupráci mezi Bohem a člověkem.

Shrneme-li to, existují pouze dvě identity, z nichž vycházejí myšlenky: buď je to lež "Jsem bůh", anebo pravda "Jsem Boží dítě". Protože myšlenky začínají nevědomě, ověřovat, ze které identity pocházejí, mohu až tehdy, když se stanou vědomými. Z vědomých myšlenek tedy mohu poznat, zda se mýlím, či nikoli. A teprve pak mám na výběr, zda budu své myšlenky dále "živit" nebo ne. Pokud rozpoznám, že pocházejí ze sebeklamu, mohu podniknout kroky k tomu, abych tak přestal myslet. Ne vždy je příčina rozpoznatelná okamžitě, i když mi je už jasné, že ty či ony myšlenky pocházejí ze lži. Někdy mi může trvat i několik dní, než odhalím konkrétní nevědomou lež. A teprve když ji nahradím pravdou, jsem od problému osvobozen.

Práce v našem nitru tedy není snadná, ale je osvobozující. Nechtěl bych zůstávat ve svém omylu, který mi ztěžuje život, jen proto, že mi druzí dělají něco špatného nebo mi upírají to, co je dobré. Není to moje vina, že jsem zdědil omyl, ale z Boží milosti mohu udělat něco pro to, aby mě tato lež už netrápila.

Následuje několik konkrétních příkladů toho, z čeho některé myšlenky vznikají:

Nutkavé myšlenky - vždy vychází ze lži a jsou vždy špatné. Pokud chcete někoho nutit nebo se na někoho zlobíte, pak se mýlíte. Pokud se na někoho zlobíte, ničíte sami sebe. Pokud již nemáte kontrolu nad svými myšlenkami a jednáte emocionálně, podléháte nátlaku. Vynaložte vědomé úsilí, abyste si připomněli, že se mýlíte, jakmile vás napadne nutkavá myšlenka. Bez ohledu na to, jakou pravdu v dané věci ve skutečnosti máte. Je zcela jedno, jak špatně druhá osoba jednala. Nutkání je vždy výsledkem sebeklamu.

Úzkostné myšlenky - jsou vždy nesprávné. Jakmile pocítíte strach, musíte se sami sebe zeptat: "Počkat, kde se mýlím? Zase si hraju na boha?" Strach vzniká ze snahy vyhnout se něčemu negativnímu, co nemám pod kontrolou, co neovládám. Každý má svou vlastní vymezenou oblast působení, kterou nemůže překročit. Snadněji to lze rozpoznat na fyzické úrovni. Nikdo se nepokouší projít betonovou zdí, ale používá otevřené dveře, aby se dostal dovnitř nebo ven z místnosti. Ve fyzickém světě se snažíme držet v hranicích, které nejdou překročit.

Svůj duchovní rámec však v omylu ducha nevidím. A tak se snažím o nemožné, totiž ovládat něco, co ovládat nemohu. To se týká života mé matky, manželského partnera, mých dětí a dokonce i mého vlastního života. Tato kontrola však není v rámci našich možností. Takže se o to raději ani nepokoušíme. Strach nám pomáhá vidět omyl a hledat jeho příčinu. Jakmile ji nalezneme a nahradíme pravdou, zmizí i strach.

Tlak - v těle je výsledkem sebeklamu. Tělo okamžitě reaguje na negativní nevědomou myšlenku a upozorňuje na omyl. Měli bychom pak sami sobě skládat účty, z čeho chybná myšlenka vznikla, abychom ji již nenásledovali, ale místo ní mysleli pravdu.

Provinilé myšlenky - jsou velmi škodlivé. Vznikají z mylné představy, že když jsme jednali špatně, měli jsme jinou možnost volby. Vznikají proto, že důsledky činu jsou negativní, nikoli nutně proto, že bychom litovali samotného činu. Omyl nám vsugerovává, že jsme v důsledku svého jednání zažili ztrátu. A protože neumíme prohrát, musíme se z toho obviňovat.

Jsem-li bůh, pak mohu také odsuzovat, a to jak sebe, tak druhé.

U stvoření provinilé myšlenky vzniknout nemohou, protože stvoření nemohou vynášet soudy nad sebou (ani nad druhými). Nemohou také utrpět žádnou osobní ztrátu, pokud se považují za Boží dítě.

Osamělost - je nesprávný závěr. Jak se mohu cítit osamělý, když vím, že jsem Boží dítě? Myšlenky: "Jsem úplně sám!" "Všichni moji příbuzní zemřeli nebo žijí jinde." "Vychovávám své dítě úplně sám." "Nemám nikoho, kdo by mi pomohl." nemohou být správné. Tyto myšlenky způsobují špatný pocit, poškozují tělo. Myšlenky na osamělost vznikají z mylné představy, že "ostatní tu musí být pro mě". Tělo a rozum by nám měly pomoci přestat jim věřit, protože nejsou pravdivé. Nikdy nemůžeme být sami, Bůh je vždy přítomen a proč bych se měl s vědomím Jeho přítomnosti považovat za osamělého?

Odmítnutí - vede k silným myšlenkám na sebedestrukci. Jako bůh vyžadujeme uctívání, a pokud je nám odepřeno, nemůžeme to strpět. Považujeme za osobní prohru, pokud nás druzí nechválí, neocení a neuznávají. Ale kdo jsem já, abych na své bližní vznášel tento požadavek?

Když rodiče odmítají své děti, ty to vnímají jako velmi velké trauma. Děti, kterých se to týká, to vede na celoživotní velmi obtížnou a bolestivou cestu s mnoha problémy a nemocemi. Bez Boží milosti a uvědomění si pravdy, že mi rodiče ani ostatní lidé nic nedluží, jsem odsouzen k tomu, abych se krok za krokem ničil. Proto bychom měli pravdu o sobě poznat a vidět, že všechny naše osobní nároky na druhé jsou neoprávněné. Jedině pravda nám může zabránit v tom, abychom se zničili jen proto, že naši rodiče udělali (tu a tam i velké) chyby.

Myšlenky beznaděje - se mýlí. Vycházejí z mylné představy, že mohu vypočítat budou-cnost. Vznikají proto, že já jako bůh vím, co z této situace vzejde. Ale vím to skutečně?

Myšlenka, že nemám východisko, vede mnoho lidí k depresi a sebedestrukci, dokonce k sebevraždě. A pak si jako pomoc a poznatek musíme uvědomit, že vše, co vede k sebedestrukci, co vyvolává negativní emoce, rozhodně nemůže odpovídat pravdě. I když nemůžeme hned vidět, v čem klameme sami sebe, měli bychom přestat chovat myšlenku, že neexistuje východisko. Náš nebeský Otec nám s tím může pomoci, pokud Ho požádáme o pomoc, aby nás mohl napravit. Bůh nemůže přemýšlet na mém místě, ale může mi dát vhodný pokyn, který mě osvobodí, pokud jej přijmu.

Je nesporné, že určité okolnosti nás vedou k negativní reakci, jiné naopak k radostné. Jak tedy poznáme, zda tato radost a dobrý pocit pocházejí z pravdy, nebo ze lži? Jistě, i v omylu svého srdce cítíme neustále radost, když něco hodnotíme jako osobní zisk. Tato reakce v danou chvíli tělu neškodí. K poškození těla dochází teprve tehdy, když o tento zisk přijdeme.

Při pozitivních emocích si tedy nemůžeme být jisti, že jsme v pravdě, protože vše, co omyl považuje za zisk, vyvolává dobrý elektrický proudový impuls, který je pro tělo vhodný, a proto vytváří příjemný pocit. Pokud jsou však okolnosti špatné a neodpovídají našim potřebám, a my se přesto cítíme dobře, protože se nespoléháme na okolnosti, ale na svého nebeského Otce, můžeme si být jisti, že tato reakce pochází z pravdy.

Náš Spasitel, Ježíš Kristus, neměl ve svých myšlenkách jedinou negativní reakci během těžkých okolností svého života, během nepřátelství, falešných obvinění, pokusů o vraždu, posměchu, když byl bit a pak přibit na kříž. Nebránil se tedy vnitřně proti všemu zlu, které Mu bylo činěno, protože věděl, že pachatelé to dělají jeho nebeskému Otci, který bude tuto nespravedlnost soudit. V důsledku toho měl během všech těchto těžkých situací vždy pozitivní emoce. Nikdy si svým myšlením nepřivodil špatné pocity. Takové myšlení by se mi velmi líbilo. Snažím se o něj a doufám, že Vy také.

Ovšem i z pravé identity člověka máme určité negativní emoce, a proto musí člověk například čas od času plakat. To vidíme i v Ježíšově životě. Jak můžeme rozlišit mezi skutečně negativními a mylně negativními emocemi?

I zde potřebujeme jasné měřítko, abychom dokázali oddělit lež od pravdy. Protože naše reakce začínají v podvědomí, můžeme se orientovat podle účinku, zda reakce pochází z pravdy, nebo z omylu. Platí následující pravidlo: vše, co mě zbavuje sebekontroly, pochází ze sebeklamu. Vše, co je negativní a sebekontrolu mi nebere, může pocházet z pravdy.

Dále si musím ověřit také svou motivaci: "Jde o mně, nebo o mého nebeského Otce?" V nesobeckosti můžeme vnímat a cítit i negativa, ale je to z opravdového soucitu s Bohem, jehož stvoření je ničeno? Pokud však jde o mě a já propadám sebelítosti, pak se to jistě vždy děje z omylu, protože nás to ničí. Rozdíl se nedá vždy rozpoznat hned, ale časem člověk získá praxi v sebepoznání a dokáže stále lépe rozlišovat, zda z omylu usiluje o něco pro sebe, nebo pro nebeského Otce a jeho stvoření, tj. uvažuje z pravdy.

V pravdě můžeme přijmout spáchanou nespravedlnost, násilí, odnětí našeho majetku, našich dětí atd. a dokonce cítit soucit s pachateli, jak to vyjádřil náš Spasitel: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí" (Lukáš 23,34). Tento postoj vyžaduje dosažení dokonalosti v pravdě. Věřím v to a chci být schopen jednou tak žít.

Se správnou identitou Božího dítěte mohu zcela změnit své myšlení - a časem vyřešit všechny problémy. Myslím, že je dobré, že je možné vše shrnout do jediného bodu, a to tam, kde člověk začíná. Je to jeho identita - to je ten nejklíčovější bod v životě člověka.

V konečném důsledku jde o pochopení tohoto bodu a přesvědčivé rozhodnutí vzdát se starého života s jeho falešnou identitou a nahradit ho Bohem zplozeným Novým životem. Nikoho nelze v duchu k něčemu nutit, každý toho může chtít dosáhnout pouze dobrovolně skrze víru. A je to tak dobře, protože Stvořitel nás stvořil k tomu, abychom se sami řídili.

Máme jen jednu možnost, a to opustit starý život. Neměli bychom však následovat příkladu náboženství a ideologií, které chtějí starý život reformovat a vylepšovat. Není řešením klást důraz na vnější projevy, když problém spočívá uvnitř člověka. Člověk přijme Nový život pouze tehdy, když už má dost soužení starého života. Když je přesvědčen, že se svým starým životem už nemůže nic dělat. Potřebujeme Nový život ve svém nitru, a dosáhnout ho můžeme pouze skrze víru. Nouze člověka je v jeho nitru, proto ji lze vyřešit a napravit pouze tam. Vnější změny jsou tu zcela nedostatečné. Není moudré umývat láhev zvenčí, když je špína uvnitř, a láhev to nevyčistí.

Krize doby konce, která, jak jsem přesvědčen, již začala, rozdělí lidstvo na dvě třídy. Ne na bohaté a chudé, ne na důležité a bezvýznamné - toto rozdělení již existuje. Lidstvo se rozdělí na svobodné a zajaté. Konflikt v tomto světě se týká svobody. Tam, kde se používá nátlak, kde se nebere vážně rozum jednotlivce, tam není přítomná láska. Bible to říká velmi jasně ve 2. Korintským 3,17: "Pán je totiž Duch, a kde je Duch Páně, tam je svoboda."

Předsevzal jsem si, že budu vnitřně zcela svobodný a budu žít z Božího ducha. Ten, kdo má sám svobodu, bude schopen dát jí každému a nebude se snažit nikoho omezovat, rozkazovat ani diktovat. To je jasný důkaz, že žijete v pravdě. Kde je láska, tam je svoboda. Strach se tam již nemůže vyskytovat, je vymýcen. To znamená, že chování takového člověka již nemohou ovlivňovat jiní lidé. Bez ohledu na to, jaké těžkosti se mu postaví do cesty, zůstává věrný principu lásky.

Budeme čelit nepřízni osudu a každý pak viditelně prokáže, co v něm je. Svobodný člověk to prokáže tím, že klidně a sebevědomě udělá to, co považuje za správné podle svého svědomí, a ne to, co mu chce někdo vnutit. Ti, kdo žijí ve lži, budou zase bojovat proti nátlaku nátlakem. Násilí násilím, bezpráví bezprávím, lež lží a podvod podvodem. Tímto způsobem člověk dokazuje omyl svého vlastního srdce. Proti nátlaku můžeme bojovat pouze svobodou. Zlo můžeme překonat pouze dobrem. Lež můžeme vymýtit pouze pravdou.

Nakonec se obě skupiny budou velmi výrazně lišit. Bude zjevné, kdo je čí duchovní dítě. Brzy dospějeme do bodu, kdy se každý bude muset definitivně rozhodnout. Každý člověk má stále na výběr, zda se stane svobodným, nebo zůstane uvězněn ve svém vrozeném mrtvém životě. Co si dnes vyberete?