9. Sebepoznání jako obtížný první krok k pravdě¶

Jaké je nejdůležitější poznání, které je třeba získat? Není to sebepoznání? Jsem přesvědčen, že hluboká neznalost naší přirozenosti je největší katastrofou pro lidstvo. Jak přemýšlím? Kde vznikají mé pocity a emoce? Proč takto reaguji? Kdyby lidé znali sami sebe, nenechali by se druhými oklamat. Díky sebepoznání bychom věděli, kdo jsme, co můžeme dělat, čeho můžeme dosáhnout a co je pro nás nemožné. Lidé však žel neznají sami sebe. Žádná škola ani univerzita nás neučí pravdu o nás samých.

Když jsem začal s pacienty mluvit o jejich životních příbězích, všiml jsem si, že se lidé špatně posuzují. Z jejich příběhů bylo snadné vyčíst, že o sobě mají falešnou představu. Musel jsem se sám sebe ptát: "Vidím sebe také tak špatně?" Máme velké potíže s tím, že neznáme sami sebe. Sebepoznání může vyžadovat úsilí, ale bez ohledu na to je nezbytné, abychom porozuměli procesům, které v nás probíhají, abychom byli schopni vysvětlit nemoc.

K dosažení sebepoznání můžeme použít zrcadlo. Pro tělo je to zrcadlo ze skla, které všichni známe. Odráží zrcadlo skutečnost? Dobré zrcadlo ukazuje přesný odraz. Jaké je však zrcadlo pro mého ducha? Jak mohu poznat, kdo jsem jako osoba?

Je důležité, abych se poznal podle objektivního měřítka. Co k tomu máme k dispozici?

Prostředky k sebepoznání

A. Tělo: Už jsme se zabývali strukturou lidského mozku a zejména mozkové kůry. Pomocí nervů, které spojují i ty nejmenší části celého těla, jsou prostřednictvím mozkové kůry řízeny všechny tělesné funkce. To je možné jen díky tomu, že máme ducha. Duch a tělo působí společně tak jako hráč a jeho klavír. Duch prostřednictvím myšlenek a rozhodnutí ovládá tělo a vysílá do něj elektrické proudy. Protože při přijímání nemá orgán na výběr, mozek ve své funkci jako potrubí tyto proudy přijímá a podle toho reaguje, tzn. předává podnět do těla přesně tak, jak je dán duchem.

První fyzická reakce se odehrává v limbickém systému. Prostřednictvím emocí hormony (chemie) v počátečním koloběhu hlásí, zda myšlenka, která způsobila elektrický impuls, byla pro tělo vhodná nebo ne. Emoce jsou vždy důsledkem myšlenek, tedy následkem. Emoce a myšlenky proto nejsou souběžné. Nevědomě tak vzniká úzkostná myšlenka a je následně realizována prostřednictvím elektrických impulsů s následným uvolňováním hormonů jako pro tělo stresující emoce. To znamená, že lidé jsou zodpovědní za to, co vnímají jako emoce. Emoce jsou v konečném důsledku zrcadlem našeho nevědomého myšlení.

V případě pacientky se silnou bolestí hlavy (případ 5) se emoce objevily poté, co změnila své láskyplné myšlenky vůči svému příteli. Spouštěčem byla negativní informace o nevěře jejího přítele, která neodpovídala potřebám jejího ducha. Proto žena začala myslet na zklamání, zranění a také na možnou pomstu. Po obdržení této informace už její myšlenky nebyly svobodné, ale uvězněné. Od okamžiku, kdy začíná nutkavě myslet, a je tak uvězněna, činí rozhodnutí, která jako impuls nevhodný pro tělo nejprve vyvolává v limbickém systému negativní emoce. Další reakcí, která se v tomto případě po krátké době dostaví, je bolest hlavy.

Protože je tělo ovládáno duchem, je jeho dokonalým zrcadlem. Je objektivní a nemůže lhát, neboť vždy předává jen to, co je mu dopředu dáno nebo způsobeno. Tělo - jako zrcadlo - může duchu odhalit pravdu o něm samém. A protože duch může být v zásadě formován pouze dvěma informacemi - pravdou nebo lží --, dokazuje tělo duchu, zda myslí pravdivě, nebo následuje lež. Tento proces je důležitým objektivním měřítkem, které pomáhá duchu rozpoznat jeho nevědomý sebeklam a následně jej nahradit pravdou.

B. Uvězněný duch: Dokud člověk přijímá informace, které odpovídají jeho duchovním potřebám, zůstává svobodný. Nemusí reagovat negativně. Jelikož jsou jeho očekávání naplněna, nevzniká žádný problém. Ale v okamžiku, kdy druhá osoba už nedělá to, co se od ní očekává - nebo co si myslíte, že by bylo správné, - začíná problém.

Můj dědeček měl psa. Když ho někdo dráždil, kousal se do vlastního ocasu a běhal dokola. Rozhodně není moudré, když se ničíte jen proto, že ostatní udělají chybu. Ale přesně takový je obecný postup u všech pacientů, které jsem vyšetřoval. I kdybych znal všechny lidi na světě, nejspíš bych nenašel výjimku.

Někteří pacienti si myslí, že mají možnost volby myslet jinak. Mohli by se vyhnout rozčilování. Jenže mohou to skutečně udělat?

Případ 8

Po 35 letech manželství si pacientka uvědomila, že ji manžel od počátku manželství podvedl s několika ženami na různých místech. Asi tři roky poté, co se to dozvěděla, přišla do mé ordinace s řadou potíží. Jednou z nich byla porucha spánku. Vyprávěla: "V noci už nemohu spát. Jezdím pak v autě a dívám se na hvězdy, zatímco přemýšlím, jak se z této situace dostat."

Je tato žena duchovně svobodná, anebo je v zajetí? Kdo ji vězní? 35 let byla se svým manželem šťastná a spokojená. Teprve když se dozvěděla o nevěře, začal v ní proces sebeničení. Kdo jí může pomoci, dokud si neuvědomí, že ničí sama sebe? Nikdo to nedokáže. Ona si myslí, že ji ničí manželovo jednání. Manželův čin jí ale neublížil, dokud o něm nevěděla. Z toho jasně vyplývá, že škodit nám může pouze způsob, jakým něco vnímáme a posuzujeme.

Když jsem pochopil, že všichni moji pacienti ničí sami sebe, zeptal jsem se sám sebe: "Proč si to dělají?" Stejný problém jsem samozřejmě objevil i u sebe. Týká se to všech lidí, protože všichni mají stejné funkce. V čem je tedy chyba? Kde se všichni lidé mýlí?

Klam spočívá v tom, že přijatá informace je považována za pravdu. Dokud není rozpoznána jako lež, nadále zůstává pro oklamaného člověka pravdou. Trápení tedy vzniká jen proto, že lež je přijímána jako pravda.

C. Základní přírodní zákon příčiny a následku: Podívejme se na naše vztahové vzorce. Máme vztahy s matkou, otcem, manželem či manželkou, dětmi, domácími zvířaty atd. K čemu tyto vztahy máme? Protože tyto lidi milujeme a chceme jim něco dát? Nebo proto, že od nich chceme něco obdržet, totiž být milováni? Proč se žena s bolestí hlavy přestěhovala ke svému příteli? Proč se někdo žení či vdává? Chtějí něco dát, nebo něco získat? Obvyklá odpověď zní: "Obojí!" Je to pravda? Ze zákona jsme viděli, že dávat a dostávat ve stejnou dobu na stejném místě nefunguje. Není to možné. Stejně jako nelze jít současně dopředu i dozadu.

Omyl v člověku mu vnucuje myšlenku: "Jsem závislý na lásce a na konání a bytí (existenci) jiných lidí." Je tomu skutečně tak? Existují tedy dva kořeny problému. Buď lidé nedělají to, co považujeme za správné a co od nich očekáváme - nebo to dělají, ale zemřou a jsou pro nás ztraceni.

S většinou nevědomou myšlenkou na závislost se každý, s kým vstoupím do vztahu, stává mým dlužníkem. Vztah začínáme dáváním (alespoň si to myslíme), a ne braním. To však odporuje zákonu. V přírodě vše funguje na principu brát, aby bylo možné dát. Lidé si však myslí, že nejprve dávají, aby potom brali anebo dostávali. Lidský duch se zásadně mýlí, protože si myslí, že nejprve dává sám ze sebe. Proto by mu ostatní něco dlužili a měli by mu něco dávat na oplátku.

Kvůli tomuto omylu dává každý člověk "nejdřív" a očekává za to něco na oplátku - dokonce i když si myslí, že to neočekává. Pokud se od druhého člověka nic nevrátí, je díky negativním myšlenkám, které si o tom myslí, zřejmé, že něco není v pořádku.

Když to shrneme, máme tři věci, které nám pomáhají poznat sebe sama:

Tělo nad emocemi, dysfunkcemi, strachem a všemi druhy nemocí.
Uvězněná mysl s beznadějnou perspektivou. Myšlenky, které se neustále opakují a nedají člověku pokoj.
Základní zákon příčiny a následku, který nařizuje, že *braní* předchází *dávání*. Že pouze jedinec sám může uspokojit své potřeby tím, že si zvenčí vezme vše, co potřebuje fyzicky i duševně, a předá to dál, tj. uskuteční to. Nikdo nemůže za někoho jiného pít, jíst nebo myslet.