6. Duše - suma těla a ducha¶

Podle evoluční vědy pochází duch z hmoty. Nenazývá se však duch, ale "psychika". Ta je považována za výsledek činnosti mozkové kůry. Pokud by tomu tak bylo, pak by fyzické potřeby a strádání měly být důležitější než duchovní. Tělo by muselo ovládat ducha. Viděli jsme, že to tak není.

Podle přírodních zákonů nemůže z chemie či hmoty buněk vzniknout nehmotný duch. Jen si představte, že si tělo vytvoří psychiku, která pak rozhoduje o tom, zda tělu dá něco k jídlu, nebo ne. Nebo ho donutí skočit z jedenáctého patra atd. To by bylo z našeho pohledu nepochopitelné a v rozporu se zákonem příčiny a následku.

Je to duch, který prostřednictvím myšlenek spouští proudění elektřiny do těla. V závislosti na směru těchto myšlenek může proud v těle způsobit poruchy, sebepoškozování, a dokonce i nemoc.

Z toho vyplývá, že duchem vytvořený elektrický impuls musí mít na mozkovou kůru stanovený účinek, tedy "správné" myšlenky vedou k impulsu, který je pro tělo vhodný, zatímco ty "špatné" myšlenky škodí. Mozková kůra je hmota a nemá žádné vlastní rozhodnutí a žádný stupeň volnosti v tom, jak reaguje na ducha případně myšlenku. V těle tedy lze spolehlivě vyčíst správný způsob myšlení ducha, který dává tělu správný proudový impuls. Současně lze objektivizovat i nesprávný, tělu neodpovídající proudový impuls v těle. Mít objektivní nástroj pro měření subjektivního myšlení je velmi prospěšná věc, zejména pokud jde o náš život a zdraví.

Než se však tyto podrobnosti dozvíme, měli bychom získat přehled o antropologii, tzn. o teoriích lidské přirozenosti. Existuje mnoho různých teorií o struktuře člověka, ale my se zde chceme zabývat pouze třemi nejznámějšími přístupy.

1. Na jedné straně je člověk vnímán jako souhra tří nezávislých jednotek: těla, ducha a duše. Duch a duše jsou přitom duchovní jednotky. Tento pohled na člověka charakterizovali již staří Řekové, a proto se označuje jako platónský a aristotelský pohled na člověka. Platón popisuje člověka velmi názorně jako boha uvězněného ve zvířecím těle. V důsledku toho je smrt pro člověka jakýmsi vysvobozením. Pak se člověk znovu stává bohem.¹

Toto chápání člověka má vliv i dnes a lze ho nalézt v mnoha náboženstvích, zejména také v křesťanství.

2. Od dob starých Řeků se také objevil protinávrh - stoický a epikurejský pohled na člověka. Podle něho je celá lidská bytost výhradně chemií a z ní také pocházejí duševní schopnosti. Většina medicíny a vědy založené na evoluci se tohoto poměrně jednoduchého pohledu na člověka drží dodnes. Podle tohoto názoru vzniká láska nebo vášeň "spalováním" v buňkách.

3. Podle toho, co bylo dosud řečeno, existují nevyhnutelné důkazy, že člověk nemůže být vysvětlen pouze hmotou. Podle zákona přírody je potřebné, aby tělo bylo ovládáno silou, kterou si samo nemůže poskytnout. Je proto přijatelné vidět lidskou bytost jako složenou ze dvou jednotek: těla a ducha. Třetí jednotku se mi nepodařilo najít, ale na základě vzájemné závislosti těla a ducha - jedno bez druhého nemůže nic - je termín duše dobrým popisem této skutečnosti. Člověk je tedy duše, která se skládá z ducha a těla.

Pro ilustraci lze použít přirovnání k vodě. Voda (H₂O) existuje, když máme kyslík a vodík spojeny dohromady. Stejně jako se voda skládá ze dvou prvků, i duše se skládá ze dvou neoddělitelných prvků. Pokud je oddělíme, nemáme již vodu, ale kyslík a vodík. Pokud se oddělí duch a tělo, je člověk mrtvý. Tedy již neexistuje duše, ale pouze oddělené prvky, duch a tělo. Fungování člověka je možné pouze ve spolupráci obou jednotek.

Dalším obrazem spolupráce mezi duchem a tělem je spojení mezi klavíristou a klavírem. Klavír nemůže vydávat tóny sám o sobě. Ani hráč nemůže vytvářet klavírní hudbu bez klavíru. Hudba vzniká pouze tehdy, když hráč a klavír spolupracují. Hudba je spojením hráče a nástroje. Stejně tak je duše výsledkem souhry ducha a těla. Tělo je přitom klavír, duch je hráč. Výsledkem dvou různých složek je nová jednotka, živá duše. Podle zákona existují vzájemné závislosti, ale tělo je ovládáno duchem. Pokud dojde k oddělení, hudba už neexistuje. Život končí, když duch opouští tělo.

Duch a tělo tedy tvoří jeden funkční celek. Oba mohou fungovat pouze v souhře. Duch je však předřazen tělu a řídí ho. Tělo má předem daná pevná nastavení, která duch nemůže přehlížet. To znamená, že i když duch ovládá tělo, nemůže s ním dělat víc, než je tělo schopno. Proto je duch člověka tělem limitován a omezován.

Z toho jasně vyplývá, že pět smyslů člověka - hmat, zrak, čich, chuť a sluch - může existovat pouze v kombinaci těla a ducha. Přičemž tělesné informace se prostřednictvím nervů dostávají přes tělo do mozkové kůry a následně jsou představovány duchu, který pak cítí, čichá, vidí, slyší nebo ochutnává. Schopnost ducha myslet je rovněž závislá na mozkové kůře. Duch sice myslí sám, ale ne bez mozkové kůry. Stejně jako nohy slouží k chůzi, i když samy chodit nemohou, ani duch nemůže myslet bez funkčního mozku. Obě jednotky se vždy podílejí na všem, co člověk dělá.

Reuter, H. (2014): Geschichte der Psychologie (Dějiny psychologie). Hogrefe, S. 31-45 ↩