14. Závislost člověka na zdroji lásky

Kvůli omylu v mysli člověka - on je bůh - se vidí jako duchovně nezávislá bytost. Není proto snadné vysvětlit závislost člověku, který se považuje za nezávislého na zdroji lásky (také ve smyslu zdroje informací). Nicméně nikdo nemůže popřít, že každý proces v člověku začíná přijetím informace. Bez ohledu na to, jak je informace přijímána, zda zrakem, sluchem, čichem, chutí nebo hmatem, musí před tím, než je přijata, projít procesem hodnocení. Jak to funguje, jsme už viděli v přehledu. Nyní chceme tento proces popsat podrobněji.

Po mé přednášce o duchu člověka řekl jeden malý chlapec v Kanadě své matce: "Mami, víš, že nemůžeš nutit mého ducha, abych teď cvičil na klavír?" Děti jsou fantastické bytosti. Často velmi dobře intuitivně chápou souvislosti. On ví, že matka ho nemůže nutit. Ale proč stejně cvičí, když na tom matka trvá? Protože jeho duch je na ní závislý. Duch sice vždy jedná sám, ale nikdy ne nezávisle. Své duchovní potřeby musí uspokojovat z nějakého zdroje. Protože je pro chlapce zdrojem jeho matka, poslechne, i když mu to vlastně nevyhovuje.

Dalším důkazem závislosti ducha je skutečnost, že jej lze odměnou nebo hrozbou trestu přimět k něčemu, co by normálně sám od sebe neudělal. Často to pozoruji ve své ordinaci. Dítě sedí a nechce otevřít ústa, přestože ho matka prosí: "Prosím, prosím, otevři pusu!" A dítě ji obvykle stiskne ještě víc. Když matka slíbí, že mu pak koupí oblíbenou zmrzlinu, ústa se otevřou, protože duch dítěte s odměnou souhlasí.

V určitém okamžiku se však dětský duch již nemůže spokojit s matčinými nabídkami a pak už jsou sliby nebo výhrůžky zbytečné. Dítě si dělá, co chce, bez ohledu na matku.

O duchu jsme již zjistili tři zásadní věci:

1. Duch je uzavřený systém a nelze jej ovládat zvenčí. Duch sice může být ovlivňován zvenčí, ale pouze on sám rozhoduje o tom, zda tento vliv přijme, nebo ne
2. Duch může řídit pouze sám sebe, a dělá to zevnitř ven.
3. Duch je vždy aktivní, tzn. pasivita v něm neexistuje.

Duch je určován svými potřebami, proto musí informace nabízená zvenčí splňovat jeho potřebu, tzn. má-li být přijata, musí být vyhodnocena jako pravdivá. Duch může přijímat výlučně pravdu nebo to, co za pravdu považuje. Proto musí každou informaci před jejím přijetím prověřit.

Jak a čím duch ověřuje, zda je informace pravdivá a odpovídá jeho potřebě? Zvažování vyžaduje měřítko, podle kterého se ověření provádí. To může být objektivní, tj. absolutní a jisté - nebo subjektivní, a tedy nejisté. V každém případě hraje dané měřítko použité pro zvažování rozhodující roli. Rozdíly mezi objektivními a subjektivními měřítky jsme se již zabývali ve 2. kapitole.

Pokud zkouška prokáže, že informace je pravdivá, stane se důvěryhodnou. To vytváří spojení mezi vírou a přijetím. Žádná informace nevzniká sama od sebe, proto duch zároveň důvěřuje zdroji informace. Aby duch - kterého je vždy třeba chápat jako osobu - mohl důvěřovat, musí také zdroj, z něhož přijímá, mít ducha. Takže v úvahu přicházejí pouze jiní lidé - nebo také zvířata. Lásku nelze získat ze stromu nebo z chemického prvku. Věří se informaci, důvěřuje se osobě. Pokud nasloucháte odborníkovi na nějakou problematiku a souhlasíte s ním, pak tomuto odborníkovi důvěřujete a věříte jeho informacím. Zda je to v jednotlivých případech moudré, je jiná otázka.

Po přijetí informace probíhá další proces v rychlém a regulovaném sledu. Rozhodnutí ducha spustí v mozkové kůře elektrický proud, který je přesně nasměrován do těla. Tělo musí na to odpovídajícím způsobem reagovat. Samozřejmě se kromě toho také potřebuje rozhodnout, kolik a jakého jídla sní atd. Duch by měl naplnit potřeby těla. Pokud to duch neudělá a rozhodne se je odsunout na vedlejší kolej, tělo v dohledné době zemře.

Pouze na výstupu může člověk naplnit účel svého stvoření. Se správnou identitou by byl svobodnou bytostí. Zůstal by sice závislý, ale byl by vždy svobodný. Na vstupu ducha, v identitě, je však lež o nás samých: "Jsem bůh". Ta nás provází celý život, pokud ji neodhalíme a neodstraníme. Namlouvá nám, že to my jsme zdrojem lásky. Tím se vazba na pravý zdroj lásky ničí a my už do ní nemůžeme znovu vstoupit. I když zákon závislosti samozřejmě stále platí, v našem pohledu ustupuje do pozadí. Pak si myslíme, že pro svého ducha už zřejmě nepotřebujeme žádné informace, a v tomto ohledu žijeme z ničeho. To je ten velký klam, do kterého se rodí každý člověk.

Život člověka však jasně dokazuje, že nemůže být nezávislý. Na vstupu je vždy závislý. Na výstupu je však člověk nezávislý. Co udělám s láskou, kterou jsem obdržel, záleží pouze na mně. Z lásky nemohu nikdy udělat nic špatného. Když se nasytím, mohu se svobodně rozhodnout, jak s absorbovanou energií naložím. Zároveň nemám svobodu jíst, co chci. Pokud sním něco, co mi nedokáže dát sílu, tak to nepomůže. Není to naše volba, "co" a "z čeho" musíme získávat. Tyto otázky nejsou otázkou volby nebo svobodné vůle stvoření. Všechny naše potřeby jsou pevně stanoveny. Naše svoboda spočívá v tom, že se můžeme rozhodnout, jak naložíme s prostředky, které jsme přijali k uspokojení svých potřeb.

Kolik věcí můžete dělat z lásky? Nekonečný počet. Člověk má mnohem více možností než mrtvý počítač, který dokáže z elektřiny a svých programů podat už velmi diferencovaný výstup. Protože na výstupu jsme svobodní.

Nejdůležitějším poznáním, které musíme získat, je odpověď na otázku: "Kdo jsem?" Bez možnosti volby nebo odpovědnosti jsem od narození uvězněn v omylu. Podvědomě věřím, že jsem někým, kým být nemohu. Tuto falešnou identitu si musíme nejprve uvědomit, aby mohlo dojít ke změně a mohli jsme se ze lži vymanit.

Už jsem unavený z toho, že věřím lži, která mě jen klame a ztěžuje mi život. Skutečným problémem nejsou mí bližní ani mé okolí. Jistěže jsou tam okolnosti, které nejsou v pořádku. Ale pro své okolí mohu skutečně něco udělat jen tehdy, když budu potrubím, nebudu už o nic usilovat sám pro sebe a budu žít v pravdě. Když je v srdci mír, nedochází ke konfliktům ani ke zničení. Tohoto stavu však nikdy nelze dosáhnout zákony nebo opatřeními. Problém člověka spočívá v jeho nitru. Jak by už po dvou týdnech vypadal dokonalý svět, do něhož bychom byli všichni náhle vsazeni ve svém oklamaném stavu?

Pokud se vnitřně změním a vrátím se k pravdě a přírodnímu zákonu, konám kolem sebe dobro. V opačném případě musím k dobru nutit svou rodinu a své bližní, protože je to moje "dobro". Proto nezbývá než konstatovat: V první řadě je třeba něco změnit uvnitř nás. Pak můžeme vyjít ven a říkat, co si myslíme a co je správné. Tímto způsobem můžeme působit ve prospěch dobra. I když náš dobrý vliv ostatní nepřijmou, alespoň jsme naplnili účel svého stvoření.

Jak bylo popsáno, existují pouze dvě identity: Stvořitel nebo stvoření.

1. Stvořitel je v sobě samém existující a uzavřený systém. Zároveň je nezávislý a je zdrojem pro své stvoření. Rád ho symbolizuji pomocí koloběhu.
2. Každé stvoření (včetně člověka) podléhá zákonu braní, aby mohlo dávat. Tím se stává potrubím, otevřeným systémem, a je závislé.

Co z toho přišlo jako první?¹ Je jednoznačné, že Stvořitel může být pouze příčinou a stvoření pouze důsledkem.

"Láska" zde byla již několikrát použita jako výraz pro souhrn duchovních potřeb. Jak ji lze definovat? Je to stále ještě prostředek, který člověk potřebuje především ke svému fungování. Je to samozřejmě něco subjektivního a každý člověk si na otázku lásky odpoví individuálně. Zároveň každý nakonec na otázku, zda potřebuje lásku, odpoví kladně. Existuje volba mezi potřebou lásky a nutností být milován? Ne, náš duch funguje pouze s láskou. Ta zahrnuje všechny duchovní potřeby, jako je svoboda, spravedlnost, harmonie, uznání, bezpečí a mnoho dalších. Všechny tyto věci jsou pro nás nezměnitelnou potřebou. Takto jsme my lidé stvořeni.

Jako člověk, který si obzvlášť potrpí na harmonii, prahnu po tom, abych se zalíbil všem. Cítím se dobře v atmosféře, kde jsou na sebe všichni "hodní". Ale co se stane s mou potřebou harmonie, když se věci vyvíjejí jinak? Moji rodiče se rozešli, když mi bylo 8 let. O týden později jsem prodělal hepatitidu B, virovou infekci. Uhodnete, co ji způsobilo? Nikdo nepochybuje o tom, že rozchod rodičů způsobuje dětem škody. Ale jak se přitom virus dostane do jater? Proč se stane něco fyzického, když je problém na duševní úrovni? Je to proto, že dítě je závislé na lásce svých rodičů.

Vybral jsem si tehdy, že onemocním? Svou rodinu jsem si nemohl ani vybrat ani nevybrat. Už v 8 letech jsem přemýšlel o vlastním plánování rodiny a snil jsem o tom, že se ožením. Dívky si vždycky získaly mou pozornost. Hledal jsem u nich harmonii a lásku. Skutečně jsem se oženil brzy, protože jsem musel získat svou harmonii. Každý muž má svou vlastní představu o ženě, kterou si přeje. Ale ne vždy se tyto představy přesně tak naplní.

To, že potřebujeme harmonii, spravedlnost atd., není volba. Je to pevně zakotveno v našem duchu. Buď tyto potřeby naplníme, nebo budeme nešťastní a nemocní. Našel jsem definici lásky s pomocí těla. Při "nedostatku lásky" tělo onemocní. Co dělá láska v těle? Ten druh lásky, který jsem definoval, znamená, že tělo již nemůže onemocnět. Když duch tuto lásku přijme a používá, mozkové vlny způsobí, že tělo začne správně fungovat. Neboť pevně stanovena není pouze potřeba lásky, ale také účinek elektrického proudu, kterým duch - na příkladu klavíristy - pohybuje klávesami, aby bylo celé tělo ovládáno správně. Člověk si nemůže vybrat, co potřebuje. Volba spočívá pouze v rozhodnutí, jak člověk použije to, co si předtím vzal.

Co je tedy láska? Moje definice spojuje dva rozměry - zájem a svobodu. Obě nemají jako takové žádné hranice, a jsou tedy nekonečné. Pokud realizujeme lásku v této podobě, pak jsme svobodné bytosti, kterým již nikdo nemůže ublížit. Láska je řešením všech lidských problémů. Je to maximální zájem o druhého člověka. Proč je zájem o lásku důležitý?

Láska musí mít maximální zájem o druhého člověka. Lidská láska je také schopna projevovat velký zájem o druhého člověka. Je to však zájem o druhého, nikoli pro druhého. Každá matka miluje své dítě. Chce však od něho něco, nebo nechce nic? Víme, že matky by za své děti položily život, protože na nich lpí. Když však děti nedělají to, co se od nich očekává, matky často zasahují. Naprostá většina mých pacientů říká, že mají nebo měli dominantní matku. Matky jsou schopné děti nutit a podmiňovat. Žádná lidská bytost však nemá ráda, když ji někdo podmiňuje.

Člověk může sám od sebe mít o druhého nesmírný zájem - potřebuje ho přece pro jeho lásku. V důsledku toho se druhého člověka nedokáže pustit. Láska je skutečnou láskou pouze tehdy, když je zájem pro druhého, a ne o druhého. To je možné pouze tehdy, když láska dává druhému člověku stoprocentní svobodu a stoprocentně ho respektuje.

Bylo by hezké žít s někým, kdo má takovou lásku? S někým, kdo je ochoten za mě položit život, ale zároveň mi dává naprostou svobodu dělat si, co chci? To by byl dokonalý vztah. Co myslíte, že je těžší: projevovat o někoho maximální zájem, nebo dávat úplnou svobodu? Když už lidská láska nenutí a nepodmiňuje, snaží se být lhostejná a navenek se odvrací. Uvnitř však touha ovládat druhého člověka obvykle přetrvává. Skutečná láska naproti tomu nezná žádné nucení k dobrému.

Proč vlastně musí lidé nutit druhé lidi ke konání dobra? Jde jim skutečně o bezpečí či blaho toho druhého člověka, nebo o jejich vlastní cíl či ochranu? Pravidlo nebo nařízení se často zdůvodňuje odpovědností jednotlivce vůči společnosti a láskou k druhým. Z definice lásky však vyplývá: Každý, kdo používá nátlak a sílu, je mimo pravdu. Skutečná láska nepodněcuje k žádnému chování, nepodmiňuje. Podmiňování je manipulace.

U svých pacientů neustále zjišťuji, že všechny jejich problémy a nemoci pramení z toho, že neumí dát svobodu. Každopádně to neumí naprostá většina lidí, jakmile se věci nevyvíjejí podle jejich představ.

Jsem ženatý už téměř 40 let a stále se cvičím v dávání svobody své ženě. Když dám všechnu svobodu druhým, kolik svobody mám já sám? Plnou svobodu. Pokud svobodu odmítám a například se snažím druhé ovládat, onemocním a dostanu bolesti.

Láska nás činí zcela svobodnými, pokud ji praktikujeme správným způsobem. Svobodu dostáváme, když ji dáváme. Pokud ji nedokážeme dát, sami žádnou nemáme. Protože pak jsme závislí na osobě, které svobodu, a tedy i lásku, odpíráme. Proto budu na lidech, které miluji správným způsobem, vždy nezávislý. To je podmínka. Pokud milujeme lidským způsobem, opravdu dovolíme, aby se stalo, že druhý člověk udělá něco špatného, např. promrhá peníze? Zkoušku toho, zda je láska skutečnou láskou, představuje otázka svobody. Tam, kde svoboda chybí, existuje závislost na druhé osobě, protože od ní zřejmě něco chci. Láska s maximálním zájmem při současné svobodě pro druhého to dokazuje: Ten, kdo takovou lásku vytváří a dává, musí být nezávislý. Skutečně nezávislá je však jen jedna osoba: Bůh, Stvořitel.

Protože jedině Bůh je nezávislý, svou lásku může dát k dispozici každému stvoření bez omezení. Každý ji může uplatňovat tím, že lásku nejprve přijme a pak ji předává dál. Člověk se přitom může svobodně rozhodnout, kam lásku předá - ale její použití je však samo o sobě přece jen podmínkou vlastního života.

Jíte dobrovolně, nebo jste k tomu nuceni? Já sám jím rád a domnívám se, že naprostá většina lidí také. Normálně si člověk neříká: "To je škoda, zase musím jíst." Láska je také něco, co musím rád přijmout a uvést ve skutek, protože Jsem stvoření. Láska je současně prvek, který mi dává sílu na celý život. Takovou lásku mohu najít jen na jediném místě - u Boha, Stvořitele.

Ať už je náš pohled na Boha jakýkoli, Bůh může být jen jeden - jeden jediný zdroj lásky. S více než jedním zdrojem by základní zákon vesmíru přestal platit. Bůh je jen jeden, a protože je Duch, je nutně osobou.

---

1. Asi znáte oblíbenou otázku: "Co bylo dřív? Vejce nebo slepice?" Není nedůležitá. Odpověď může být jediná: Slepice a kohout byli stvořeni Bohem dříve než vejce. Slepice mohou sice snášet vejce i bez kohouta, ale nikdy z nich nevznikne kuře. Podmínky, které musí být splněny, aby se život mohl rozmnožovat, jsou rozmanité a ne jednorozměrné. ↩